Článek
Pamatuju si dobu, kdy pustit staršího člověka sednout bylo něco naprosto automatického. Nemuselo se o tom mluvit, nebyly na to kampaně, nikdo to nefotil. Prostě jste vstali. Tečka. Dneska se spíš stane, že vás někdo vyfotí, jak stojíte, ale sednout vás nepustí.
Jednou jsem jel tramvají. Plno. Všechna místa obsazená. Já stál u tyče, trochu se kýval, koleno mi praskalo jak staré parkety a říkal jsem si, že by bylo hezké si na těch pár zastávek sednout. Rozhlížím se. Mladí lidé, zdraví, silní, sedí, koukají do mobilů. A pak se to stalo.
Tramvaj vyjela na most a venku byl krásný západ slunce. Oranžový, růžový, skoro kýč. A najednou se zvedlo asi pět lidí. Ne aby mě pustili sednout. Ale aby si to vyfotili.
Stál jsem tam jak pomník. Přede mnou pět mobilů, za mnou dalších pět, všichni fotili oblohu, nikdo neviděl mě. V tu chvíli jsem pochopil, že už nejsem člověk. Jsem součást městského mobiliáře. Jako sloup, tyč nebo reklama na slevu v lékárně.
Nikdo už dneska nevidí lidi. Všichni vidí obsah. Západ slunce je obsah. Já jsem překážka v záběru.
Zkoušel jsem nenápadně zakašlat. Nic. Zkusil jsem se opřít víc. Nic. Jedna slečna mi dokonce strčila loktem, protože jsem jí stál v cestě k ideálnímu úhlu fotky. Omluvila se mi? Ne. Omluvila se západu slunce, že jí do něj někdo vlezl.
Dneska už se nepouští sednout. Dneska se sdílí. Když někoho pustíte sednout, nemáte z toho žádný obsah. Žádný like. Žádné srdíčko. Žádný příběh. Ale když vyfotíte oblohu, máte hned pocit, že jste udělali něco důležitého pro lidstvo.
Sednout důchodci? To se nedá dát na Instagram.
Všiml jsem si, že lidé dnes raději vyfotí starého člověka, než aby mu pomohli. Viděl jsem paní, co sotva stála, a vedle ní kluk, co si ji natáčel, protože „je to roztomilé“. Roztomilé. Ona se třásla, ale hlavně že je to roztomilé.
Já si někdy připadám jak exponát. Lidi kolem mě dokumentují svět, ale svět kolem mě nedokumentuje mě. Když spadnu, někdo to natočí. Když stojím, nikdo si nevšimne.
Dřív se říkalo: „Mládí pomáhá stáří.“ Dneska platí: „Mládí má plné ruce mobilu.“ A není kam odložit, tak se nedá vstát.
Největší ironie je, že kdybych omdlel, tak první reakce by nebyla pomoc, ale video. „Hele, týpek omdlel v tramvaji.“ A někdo by k tomu přidal hudbu.
Sedím doma a dívám se na televizi, kde běží reportáž o tom, jak jsme málo empatičtí. A říkám si, že to není pravda. My empatii máme. Jen je zabalená v krytu na mobil a aktualizuje se každé dvě minuty.
Lidi dneska milují krásu. Oblohu. Slunce. Kávu. Pěnu na cappuccinu. Ale obyčejného člověka, co by si rád sedl, už nikdo nevidí jako součást krásy. To není estetické. To se nehodí do feedu.
Jednou jsem zažil zázrak. Mladý kluk mi opravdu uvolnil místo. Vstal, usmál se a řekl: „Sedněte si.“ Všichni kolem ztuhli. Jako by právě porušil nějaký nepsaný zákon moderní doby. A víte, co bylo nejhorší?
Nikdo si to nevyfotil.
Žádná fotka. Žádné video. Žádný důkaz, že se stalo něco dobrého. Kdyby to ten kluk aspoň natočil, možná by se to počítalo. Takhle to byl jen lidský čin. A ty už dneska nemají skoro žádnou hodnotu.
Takže příště, až uvidíte v MHD krásný západ slunce, klidně si ho vyfoťte. Je opravdu hezký. Ale zkuste se taky rozhlédnout. Možná tam někde stojí starý člověk, co by si radši než oblohu prohlédl sedačku.
Západ slunce se opakuje každý den. Já už tolikrát ne.
