Článek
Kdysi jsem si myslel, že největší nebezpečí v dopravě jsou auta. Dnes už vím, že mnohem horší je autobusová zastávka v osm ráno. To není dopravní prostředek, to je sociální experiment, který by měl být vysílán naživo v televizi s varováním „nevhodné pro slabší povahy“.
Vystoupit z autobusu by měl být jednoduchý proces. Dveře se otevřou, lidi uvnitř vystoupí, potom nastoupí ti venku. Logické, přehledné, civilizované. Přesně tak to funguje v učebnicích, na plakátech a ve snech slušných lidí. V reálném životě to funguje úplně jinak.
Jakmile se dveře otevřou, venkovní dav se vrhne dovnitř, jako kdyby autobus byl poslední loď z potápějící se planety. Žádné čekání, žádné „prosím, nejdřív vystupující“. Ne. Nastupuje se hned, přes všechno, přes všechny, klidně i přes mě.
Já stojím uvnitř, opřený o tyč, připravený vystoupit. V ruce tašku, v hlavě plán: dva kroky dopředu, malý oblouk, ven. Jednoduché. Dveře se otevřou a v tu chvíli mi do obličeje narazí batoh, do boku loket a do kolene cizí koleno. Nevidím světlo, nevidím chodník, vidím jen bundy a záda lidí, kteří se rozhodli, že nastoupí dřív, než já vůbec stihnu pochopit, že už jsem v cílové stanici.
Jednou jsem se pokusil o rebelii. Řekl jsem nahlas: „Nejdřív se vystupuje.“ Myslel jsem, že to vyvolá respekt. Nevyvolalo. Vyvolalo to maximálně překvapení, že nějaký starý pán mluví.
Lidi mě obešli. Doslova. Jeden přes rameno, druhý podél stěny, třetí přesně tam, kudy jsem chtěl projít já. Připadal jsem si jako nábytek. Jako sloup. Jako překážka, kterou je třeba obejít, ale rozhodně ne respektovat.
Nejhorší jsou ti, co stojí přímo přede dveřmi. Ne vedle. Ne kousek stranou. Přímo v ose. Jakoby čekali, že se autobus teleportuje a oni budou najednou uvnitř bez nutnosti interakce s realitou. Když se dveře otevřou, tváří se překvapeně, že tam někdo je. Třeba já. Člověk, který v tom autobusu už nějakou dobu existuje.
V tu chvíli začíná tichý souboj pohledů. Oni koukají, proč nevystupuju rychleji. Já koukám, proč mi stojí v cestě. Nikdo se nehýbe. Autobus stojí. Řidič vzadu vzdychá. A čas plyne.
Ve stáří už nemám reflexy. Nemám sílu prorážet dav. Nemám chuť se tlačit. Chci jen vystoupit. V klidu. Bez zranění. Bez toho, aby mi někdo přejel nohu kufrem nebo mě udeřil deštníkem do hlavy.
Ale svět kolem mě má jiný plán. Nastupuje se agresivně, rychle, bez přemýšlení. Jako by každý měl pocit, že když nenastoupí první, tak už se dovnitř nikdy nedostane a zůstane navždy na zastávce, kde zestárne a zaroste mechem.
Jednou jsem zůstal stát ve dveřích a nehnul se. Jen jsem tam stál. Lidi se snažili procházet kolem mě. Jeden mi řekl „uhněte“. Já mu odpověděl „vystupuju“. On se zatvářil, jako bych mu oznámil, že jsem z jiné planety.
Nakonec jsem vystoupil až po dvaceti vteřinách, kdy už autobus připomínal sardinkovou konzervu a já byl poslední kus, co se snaží dostat ven.
Dřív se říkalo, že slušnost nic nestojí. Dneska stojí nervy, klouby a někdy i rovnováhu. Vystupování z autobusu se stalo fyzickým výkonem. Skoro sport. Disciplína. Kdyby se to vysílalo na olympiádě, jmenovalo by se to „přežití v městské dopravě“.
A tak jsem si vytvořil strategii. Když chci vystoupit, postavím se ke dveřím o dvě zastávky dřív. Dívám se přísně. Držím tašku před sebou jako štít. A v duchu se připravuju na náraz.
Někdy se mi to povede. Dveře se otevřou, lidi chvilku váhají, já projdu ven a zažiju malý osobní triumf. Takový tichý, důchodcovský vítězný moment, kdy si řeknu: dneska jsem vyhrál já.
A jindy ne. Jindy mě převálcuje realita, nastupující dav a pocit, že svět se už neřídí žádnými pravidly, jen setrvačností a spěchem.
Ale už se nezlobím. Beru to jako trénink. Na rovnováhu. Na trpělivost. Na pokoru.
Protože jestli mě něco stáří naučilo, tak to, že vystoupit z autobusu není samozřejmost. Je to životní výzva. A někdy i kontaktní sport.
