Článek
Dřív to bylo jednoduché. Vešel jste do obchodu jedněmi dveřmi a stejnými jste taky vyšel. Logické, přehledné, lidské. Věděli jste, kde jste, kam jdete a kudy se dostanete ven. Dneska? Dneska vejdete do supermarketu a jste oficiálně v labyrintu.
Já jsem šel jen pro chleba, mléko a jogurt. Nákup na pět minut. To byl plán. Realita byla jiná. Vešel jsem dovnitř, udělal nákup a pak přišel ten největší problém moderní doby: jak se dostat ven.
Stojím u pokladen, zaplatím, vezmu tašku a rozhlížím se. Vchod nikde. Vpravo regál s chipsy. Vlevo akční zboží. Přímo přede mnou zeď z reklamních plakátů. Žádné dveře. Jen pocit, že jsem právě vstoupil do reality, kde se odchází jen se souhlasem systému.
Zkouším jít tam, odkud jsem přišel. Ale tam je už jiný svět. Jednosměrka. Cedule „VSTUP“. A za ní ochranka, co se na mě dívá, jako bych chtěl projít zdí.
Tak se vydám opačným směrem. Projdu kolem pokladen, mezi automaty na kávu, kolem stojanu s časopisy, kolem výprodeje ponožek, kolem regálu s baterkami, kolem regálu s vánoční výzdobou v březnu. Pořád nic.
Mám pocit, že už nejsem zákazník, ale součást expozice. Že tu budu žít. Že si tu založím malý koutek mezi mraženou pizzou a toaletním papírem.
Ptám se slečny u pokladny: „Prosím vás, kudy se odsud vychází?“
Podívá se na mě, jako bych se zeptal, kudy se jde na Mars. Pak mávne rukou: „Tam vzadu.“
Tam vzadu je pojem. Tam vzadu může být cokoliv. Sklad. Kancelář. Nouzový východ. Nebo další regál s müsli.
Jdu tam vzadu. Projdu dveřmi, ocitnu se v oddělení alkoholu. Z alkoholu se dostanu k drogerii. Z drogerie k pečivu. A jsem zpátky na začátku. Už po třetí míjím stejného chlápka, co si vybírá jogurt. Už na sebe kývneme. Máme spolu trauma.
Začínám mít podezření, že supermarket je navržen tak, abyste nikdy neodešli. Abyste bloudili, ztráceli orientaci a cestou si koupili ještě čokoládu, sušenky, svíčku, mixér a možná i nový život.
Všude jsou šipky, ale každá ukazuje jinam. Jedna říká „Pokladny“, druhá „Výstup“, třetí „Akce týdne“. Když se jimi řídíte, skončíte u mražených hranolků.
Nejhorší jsou ty obchody, kde musíte projít celým světem, než se dostanete ven. Zaplatíte a pak vás systém donutí projít kolem regálů s drobnostmi. Žvýkačky, baterie, čokolády, ponožky, svítilny, zapalovače. Všechno malé, levné a psychologicky nastavené tak, abyste si řekli: „To se může hodit.“
A vy jdete. A jdete. A jdete. A mezitím přemýšlíte, jestli už nejste součástí marketingového experimentu.
Já už v těch obchodech začínám panikařit. Jakmile zaplatím, cítím lehkou úzkost. Kde jsou dveře? Kudy se jde ven? Proč jsem zase u pečiva, když už mám pečivo v tašce?
Dřív byl východ označený velkou cedulí. Dneska je to tajná informace. Možná dostupná jen v aplikaci. Možná musíte mít věrnostní kartu, abyste mohli opustit prostor.
Jednou jsem dokonce omylem vyšel nouzovým východem. Spustil se alarm. Přiběhla ochranka. Já jsem jen chtěl domů. Místo toho jsem málem spustil evakuaci.
Nakonec jsem se ven dostal. Po asi patnácti minutách bloudění. Když jsem konečně uviděl denní světlo, měl jsem pocit, že jsem utekl z vězení. Skoro jsem čekal, že mi někdo zatleská.
Stál jsem venku, dýchal čerstvý vzduch a říkal si, že nákup byl vlastně v pohodě. Ale úniková hra, kterou jsem absolvoval potom, byla nad moje síly.
Takže dnes už vím, že jít do supermarketu neznamená jen nakoupit. Znamená to vstoupit do architektonického hlavolamu, kde najít rohlík je jednoduché, ale najít východ je otázka přežití.
A jestli jednou v těch obchodech začnou prodávat i spacáky, tak už se vůbec nedivím. Protože někteří z nás tam evidentně zůstanou navždy.
