Článek
Já mám k frontám zvláštní vztah. V mém věku už nestojím ve frontě proto, že něco chci. Stojím tam proto, že tam stojí ostatní. Je to takový společenský reflex. Když vidím víc než tři lidi v řadě, automaticky se zařadím. Neptám se. Nezjišťuju. Prostě vstoupím do kolektivu.
Fronta je totiž jediné místo, kde má člověk pocit, že někam patří.
Ten den jsem šel na poštu. Což samo o sobě znamená, že jsem byl psychicky připravený na cokoliv. U vchodu stála dlouhá fronta. Asi patnáct lidí. Všichni mlčeli, dívali se před sebe a drželi v ruce papíry. Tak jsem se zařadil.
Nikdo se na mě nepodíval. Nikdo nic neřekl. Byl jsem přijat.
Po pěti minutách jsem si uvědomil, že vlastně nevím, na co čekám. Přišel jsem poslat dopis. Ale u přepážek bylo ticho. Nikdo se nehýbal. Fronta se nehýbala. Jen stála. Dýchala. Existovala.
Po deseti minutách jsem se zeptal paní přede mnou:
„Prosím vás, na co je tahle fronta?“
Podívala se na mě, zamračila se a řekla:
„Nevím. Já jsem si myslela, že na něco důležitého.“
To je typická odpověď. Nikdo nikdy neví, ale všichni mají pocit, že by to mohlo být důležité. A v tom je ta síla fronty. Strach, že když odejdete, přijdete o něco zásadního. Možná o razítko. Možná o slevu. Možná o smysl života.
Tak jsem se zeptal pána za mnou.
„Nevíte, na co se čeká?“
On pokrčil rameny:
„Já tady stojím už dvacet minut. Tak snad na něco.“
Nikdo nechtěl být ten, kdo to zpochybní. Protože co když se opravdu rozdávají formuláře? Co když se vydávají nové občanky? Co když dávají důchody navíc a my to prošvihneme?
Fronta je kolektivní paranoia.
Po patnácti minutách se nikdo neposunul ani o centimetr. U přepážky seděla úřednice a něco dělala na počítači. Občas se zvedla, šla dozadu, vrátila se, ale nikoho nezavolala.
Fronta držela. Pevně. Odhodlaně. Jako památník pasivního odporu.
Někdo by si myslel, že se někdo ozve. Že se někdo zeptá. Ale ne. Ve frontě se neptá. Ve frontě se trpí. To je společenská dohoda.
Jeden mladý kluk se po chvíli odvážil odejít. Prostě vystoupil z řady a šel pryč. Všichni jsme se na něj dívali, jako by právě spáchal zločin. Jako by zradil tradici. Jako by se rozhodl nebýt součástí.
Paní přede mnou si šeptla:
„No jo, mladí. Ti dneska nikam nevydrží čekat.“
A já si uvědomil, že my starší už vlastně ani nečekáme na výsledek. My čekáme na čekání. Fronta je cíl. Ne prostředek.
Po dvaceti pěti minutách jsem se znovu zeptal nahlas:
„Prosím vás, opravdu někdo ví, na co se čeká?“
Ticho.
Pak se ozvala paní úplně vepředu:
„Myslím, že tady měla být přestávka.“
Přestávka. To znamená, že fronta vznikla omylem. Někdo se postavil, další se přidal, další se přidal a během pěti minut vznikl rituál, který nikdo nechtěl přerušit.
Stáli jsme tam kvůli ničemu. Doslova. Kvůli prázdnu.
A přesto nikdo neodešel. Protože odejít z fronty bez odměny je horší než zůstat ve frontě bez smyslu. To by znamenalo přiznat si, že jste ztratil čas. A to je pro důchodce nepřijatelné. My máme času dost, ale neradi ho ztrácíme zbytečně.
Tak jsme stáli. Dalších deset minut. Úřednice se konečně zvedla a řekla:
„Tak, kdo je další?“
A my jsme se pohnuli. O jeden krok. S úlevou. Jako by se konečně potvrdilo, že to celé nebylo marné.
Já jsem se dostal na řadu a poslal dopis. Normálně. Za tři minuty hotovo.
Ale ten pocit, že jsem půl hodiny stál ve frontě, která vlastně vznikla sama od sebe, ve mně zůstal.
Fronta je totiž nejčistší forma lidské existence.
Nikdo neví proč.
Nikdo neví kam.
Ale všichni jdou stejným směrem.
A hlavně:
nikdo nechce být ten, kdo odejde první.
