Článek
Dřív, když jste přišli do obchodu a zeptali se prodavače na něco konkrétního, měl dvě možnosti. Buď to věděl, nebo šel za kolegou, který to věděl. A když to nevěděl nikdo, aspoň se tvářili, že je jim to líto. Byla tam snaha. Lidský prvek. Oční kontakt.
Dneska?
Dneska se zeptáte a dostanete větu, která ukončila celou jednu éru lidstva:
„To si najdete na webu.“
Ne „nevím“.
Ne „podívám se“.
Ale „najděte si to sám, dědo, někde v digitálním pekle“.
Já jsem se ptal úplně nevinně. Chtěl jsem vědět, jestli mají ten konkrétní model vysavače i s náhradním filtrem. Nic složitého. Očekával jsem odpověď typu „ano, tady“ nebo „ne, ale můžeme objednat“.
Místo toho se prodavač podíval na obrazovku, pak na mě a řekl:
„To si najdete na webu, tam je všechno.“
Tam je všechno.
Ano, i moje trpělivost tam někde leží. Jen ji nemůžu najít.
Stál jsem tam, v kamenném obchodě, obklopený skutečnými regály, skutečnými krabicemi, skutečnými lidmi… a byl jsem poslán na internet.
To je jako přijít do restaurace, zeptat se na menu a číšník vám řekne: „To máte na Googlu.“
Já chápu, že dneska je všechno online. Ale k čemu je potom ten prodavač? Jako dekorace? Jako živá reklama na webové stránky?
Když mi řekne „najděte si to na webu“, mám chuť se ho zeptat:
„A vy jste tady proč? Jako QR kód s lidskou tváří?“
Nejhorší je, že to říkají s naprostým klidem. Žádná ironie. Žádná omluva. Jako by bylo úplně normální, že zákazník má udělat jejich práci.
Tak vytáhnu mobil. Ten samý mobil, na kterém nevidím bez brýlí. Hledám signál. Není. Wi-Fi? Je, ale chce registraci. Heslo. Souhlas. Newsletter. Podmínky. Všechno jen proto, abych zjistil, jestli existuje filtr do vysavače.
A zatímco já tam stojím, mžourám na displej, zvětšuju písmo na velikost billboardu a snažím se pochopit, kde kliknout, prodavač stojí vedle a kouká. Klidně. Uvolněně. Jako svědek mé digitální degradace.
Dřív jste šli do obchodu právě proto, abyste nemuseli hledat na webu. Abyste mohli mluvit s člověkem. Zeptat se. Vysvětlit. Nechat si poradit. Dneska jdete do obchodu, abyste si tam mohli v klidu sednout na bednu a surfovat po internetu.
To už rovnou můžu zůstat doma. Aspoň tam mám židli, čaj a nervy.
Jednou jsem se zeptal na velikost bot. Prodavačka řekla: „To si najdete na webu.“
Tak jsem se zeptal: „A vy jste tady?“
Ona: „Na směně.“
Výborně. Takže tu máme lidi na směně, ale informace na internetu. To je nový model služeb. Fyzická přítomnost bez mentálního zapojení.
Začínám mít pocit, že ideální zákazník dnešní doby je někdo, kdo se na nic neptá. Kdo mlčí, kliká, platí a odchází. Kdo nepotřebuje radu, protože si ji „najde“. Kdo nepotřebuje člověka, protože má algoritmus.
Já ale nechci algoritmus. Já chci někoho, kdo mi řekne:
„Tohle neberte, to se kazí.“
„Tohle je drahé, ale vydrží.“
„Tohle kupují všichni a pak nadávají.“
To jsou informace, které na webu nejsou. Tam je jen marketing. Pět hvězdiček. Recenze od lidí, co to měli tři minuty.
A tak když mi dnes někdo v obchodě řekne „to si najdete na webu“, už se ani nezlobím. Jen se v duchu rozhlédnu, jestli někde není hůl. Ne proto, abych s ní někoho bil. Ale abych se o ni mohl opřít, než mi dojde, že svět už se mnou vlastně moc nepočítá.
Protože jestli všechno najdu na webu,
jestli mi nikdo nic nevysvětlí,
jestli se na nic nemám ptát,
tak k čemu je ten obchod?
A k čemu jsem tam vlastně já?
Asi jen jako ten, co se ještě pořád ptá.
Zatímco všichni ostatní už dávno klikají.
