Článek
Já jsem celý život žil v domnění, že krádež je vážný zločin. Něco, co se řeší policií, soudem, možná i pouty. Netušil jsem, že v moderní době vás může z krádeže obvinit plastový stůl s obrazovkou a hlasem digitální učitelky ze školky.
Šel jsem si koupit úplné minimum. Dva rohlíky a banán. Takový ten nákup, co by se dřív dal vyřídit v trafice, kdyby ještě existovaly. V obchodě samozřejmě žádná normální pokladna otevřená nebyla. Jen armáda samoobslužných terminálů a jedna slečna, která měla na starosti osm zoufalých lidí a jeden systém, který nenávidí lidstvo.
Postavil jsem se k pokladně. Obrazovka na mě zamrkala: „Naskenujte položku.“
Dobře. Vezmu rohlík. Hledám kód. Rohlík kód nemá. Tak mačkám: pečivo, rohlík, běžný, ne, jiný, ne, zpět, zrušit, potvrdit, omlouvám se, že existuju.
Konečně to najdu. Položím rohlík do váhy. Píp.
Dám tam druhý. Píp.
Dám tam banán. A v tu chvíli se stane něco strašného.
Obrazovka zčervená.
Ozve se hlas, který by se hodil spíš k popravě než k nákupu:
„Neočekávaná položka v zavazadlovém prostoru.“
Neočekávaná položka. To zní, jako bych tam položil granát nebo cizí dítě. Stojím tam s banánem v ruce a systém se tváří, že jsem pašerák.
Zkouším banán sundat.
„Odstraňte položku.“
Sundám.
„Vraťte položku do prostoru.“
Tak ji tam vrátím.
„Neočekávaná položka.“
Začínám se potit. Lidi kolem mě už mají zaplaceno, ale nikdo neodchází, protože sledují drama. Důchodce versus stroj. Moderní gladiátorské hry.
Volám slečnu. Ta přijde, pípne kartičkou, pokladna se uklidní. Já se snažím pokračovat.
Najednou obrazovka zahlásí:
„Prosím, vložte položky do zavazadlového prostoru.“
Všechny položky tam jsou. Nic navíc. Nic míň. Přesto mám pocit, že mě ten stroj pozoruje. Že čeká na chybu. Že ví.
A pak to přijde. Nejhorší věta v dějinách maloobchodu:
„Zkontrolujte, zda jste naskenovali všechny položky.“
To je pasivně agresivní obvinění. To není otázka. To je podezření.
Já jsem v životě neukradl ani tužku. A teď stojím u pokladny a digitální hlas mě veřejně obviňuje z krádeže rohlíku.
Rozhlížím se, jestli už někdo nevolá ochranku. Jestli se neotevírají dveře a neběží ke mně dva muži v černém. V hlavě mi běží scénář: „Pane, pojďte s námi. Ten banán je podezřelý.“
Slečna znovu přijde, znovu pípne. Řekne: „Ono to někdy blbne.“
Blbne. Jasně. Takže já nejsem zloděj. Jen oběť systému, který si myslí, že rohlík má jinou hmotnost než by měl mít podle databáze.
To je další věc. Ten stroj ví, kolik má vážit rohlík. Přesně. Na gram. Když je o dva gramy těžší, jste podezřelí. Když je lehčí, jste podezřelí. Když je čerstvý, jste podezřelí. Když je starý, jste podezřelí.
Rohlík je teď důkazní materiál.
Konečně se dostanu k placení. Zaplatím kartou. Pokladna mi poděkuje. Tím stejným hlasem, kterým mě před minutou obviňovala z trestné činnosti. To je taky krásné. Nejprve vás označí za zločince, pak vám popřeje hezký den.
Odcházím z obchodu a mám pocit, že bych měl být rád, že nemám záznam v digitálním rejstříku. Že příště, až přijdu, se obrazovka nerozsvítí červeně hned u vchodu: „Pozor, recidivista.“
Dřív vás obsluhovala paní za pultem. Když jste něco zapomněli namarkovat, řekla: „Ještě ten rohlík.“ A bylo to. Dneska vás obsluhuje stroj, který nemá empatii, nemá pochopení a hlavně má podezření na všechny.
Já už dneska k samoobslužné pokladně chodím s respektem. Skoro se bojím dýchat, abych nenarušil váhový systém. Položky pokládám pomalu, jemně, s úctou. Jako oběť na oltář technologií.
Protože vím, že stačí jeden špatný pohyb, jeden lehčí banán nebo jeden tlustší rohlík… a z obyčejného důchodce se stane veřejný nepřítel samoobslužného režimu.
A to všechno kvůli pečivu za tři koruny.
