Článek
Když se objevily první věrnostní karty, myslel jsem si, že je to něco hezkého. Takové lidské poděkování. Obchod vám říká: „Vážíme si vás, jste náš stálý zákazník.“ Člověk si připadal skoro jako člen klubu. Skoro jako vážený host.
Dneska už vím, že to není klub.
Je to evidence.
A mírná forma psychického nátlaku.
Poprvé jsem si věrnostní kartu pořídil s pocitem, že jsem udělal něco dospělého. Slečna u pokladny se usmála a řekla: „S kartou budete mít slevy.“ Já slyšel jen slovo sleva. To v mém věku zní jako „bezpečí“, „klid“ a „ještě si můžu dovolit máslo“.
Jenže realita je jiná.
Dneska už bez věrnostní karty nenakoupíte. Ne že by to nešlo technicky, ale finančně vás to zničí. Cena bez karty je tak vysoká, že máte pocit, že vás obchod trestá za občanskou neposlušnost.
Na regálu je napsáno:
Jogurt 12 Kč.
Malým písmem pod tím: „Bez karty 24 Kč.“
Takže to není sleva.
To je výpalné.
Buď máte kartu, nebo platíte dvojnásobek.
To už není věrnostní program.
To je rukojmí.
Já mám těch karet dneska tolik, že kdybych je nosil všechny, připadám si jak dealer plastu. Každý obchod má svou. Jiný tvar, jinou barvu, jiný kód, jinou aplikaci. Jedna je fyzická, druhá je v mobilu, třetí je někde v emailu, který jsem ztratil v roce 2019.
A pokaždé u pokladny přijde otázka:
„Máte naši kartu?“
To je otázka, která rozhoduje o osudu. Když řeknete ne, pokladní se na vás podívá jako na člověka, který se dobrovolně rozhodl platit víc. Jako na někoho, kdo odmítá pomoc. Skoro jako byste řekl, že nechcete dýchat.
Tak začnete panicky hledat. Peněženka. Kapsy. Taška. Mezi účtenkami, starými vizitkami a fotkou vnoučete hledáte malý kus plastu, který rozhoduje, jestli dnes budete jíst jogurt, nebo suchý chleba.
Za vámi fronta. Lidi funí. Pokladní kouká. Čas se zpomaluje. Vy víte, že tu kartu někde máte. Určitě. Měl jste ji včera. Nebo předevčírem. Nebo v jiných kalhotách.
Nakonec ji najdete. Zmačkanou. Ohryzanou. Ale je tam. Triumf. Pípnutí. Sleva. Vítězství.
Jenže tím to nekončí.
Protože dneska už karta nestačí. Musíte mít aplikaci. A v aplikaci musíte být přihlášeni. A k tomu potřebujete heslo. A to heslo jste si vymysleli někdy ve tři ráno a od té doby si ho nepamatujete.
Tak stojíte u pokladny a mobil vám hlásí:
„Zadejte heslo.“
Vy: „Nepamatuji si.“
Mobil: „Obnovte heslo.“
Vy: „Nemám přístup k emailu.“
Mobil: „Zadejte nový email.“
Vy: „Já jsem si chtěl koupit rohlíky.“
Mezitím pokladní: „Tak bez karty to bude o 86 korun víc.“
86 korun. Za to, že jsem zapomněl digitální identitu.
A nejlepší je, že se tomu říká věrnost. Věrnost znamená, že zůstáváte. Že jste loajální. Že se vracíte. Ale ve skutečnosti to znamená, že vás systém sleduje, počítá vám kroky, zaznamenává, kolik jogurtů sníte a v kolik hodin kupujete slevně salám.
Obchod ví všechno.
Co jíte.
Kdy nakupujete.
Jak často.
Jestli kupujete alkohol.
Jestli kupujete léky.
Ale vy nevíte ani, kde máte tu kartu.
Takže to není věrnostní program.
To je vztah jednostranný.
Já dávám data.
Oni mi dají slevu na tvaroh.
A čím jste starší, tím je to horší. Protože v mém věku už nejde o pohodlí, ale o paměť. Já si nepamatuju, kde mám brýle, natož kolik mám věrnostních účtů.
Někdy se mi stane, že přijdu do obchodu, vytáhnu kartu a pokladní řekne:
„To je konkurenční.“
To je jedna z nejhorších vět dnešní doby. Připadáte si jak zrádce. Jako byste omylem přišel na špatnou rodinnou oslavu.
Tak zase hledáte jinou. Další. Další. V peněžence mám víc identit než agent tajné služby.
Začínám si myslet, že ideální důchodce dneška by měl mít:
peněženku velikosti kufru,
mobil s nekonečnou pamětí,
a osobního asistenta jen na karty.
Protože bez karty jste občan druhé kategorie.
Platíte víc.
Čekáte déle.
A ještě se tváříte provinile.
Takže ano, věrnostní karta není odměna.
Je to test.
Na paměť.
Na nervy.
Na schopnost přežít moderní svět.
A já už dneska vím, že největší věrnost, kterou po mně obchod chce, není k nim.
Ale k systému, který mi každý den připomíná,
že jsem starý,
pomalý,
a bez plastové kartičky vlastně neexistuju.
