Článek
Když je člověku dvacet, bojí se smrti. Když je mu čtyřicet, bojí se hypotéky. Když je mu šedesát, bojí se doktora. A když je mu přes sedmdesát, bojí se jediné věci: že nebude mezi prvními ve frontě na oběd.
Smrt je abstraktní. Může přijít kdykoliv, ale většinou nepřijde zrovna dnes. Fronta na oběd přijde vždycky. Každý den. Přesně. Neúprosně. A nikdy nikoho nešetří.
U nás v domově důchodců se oběd oficiálně vydává od dvanácti. Neoficiálně se začíná stát v jedenáct třicet. V jedenáct dvacet už jsou u dveří první kusy. V jedenáct patnáct už vzniká seznam v hlavách: kdo tu byl dřív, kdo přišel pozdě, kdo to zkouší obejít.
A v jedenáct deset už se rodí nenávist.
Nikdy jsem neviděl tolik pasivní agrese jako mezi seniory čekajícími na jídlo. Všichni se tváří slušně, ale v očích mají výraz gladiátorů před arénou. Každý ví, že jde o všechno. O teplé jídlo. O porci. O omáčku. O knedlíky. O důstojnost.
Protože kdo je poslední, dostane studený okraj, méně masa a pohled sestry ve stylu „tak to už moc nezbylo“.
Fronta má svá nepsaná pravidla. Kdo si jde „jen na chvilku sednout“, vypadává. Kdo odejde na záchod, riskuje život. Kdo si stoupne bokem, ale „myslí si, že už tam patří“, je okamžitě označen za nepřítele lidu.
Jednou se jedna paní pokusila přijít rovnou ke dveřím s větou: „Já jsem tady už byla, jen jsem si šla pro svetr.“
Nikdy jsem neviděl tolik nenávisti v místnosti, kde všichni berou léky na tlak.
Jeden pán jí odpověděl: „Tak si běžte pro kabát, a rovnou domů.“
Fronta na oběd není jen čekání. Je to sociální experiment. Ukazuje, kdo je ochoten podrazit, kdo je ochoten lhát a kdo je ochoten předstírat, že už tady vlastně stál půl hodiny, jen ho nikdo neviděl.
A pak jsou tu tzv. „objížděči“. To jsou lidé, kteří projíždějí kolem fronty na vozíku a tváří se, že někoho hledají. Ve skutečnosti hledají slabé místo. Mezeru. Trhlinu v systému. Okamžik, kdy se dají nenápadně zařadit o pět míst dopředu.
Když je někdo odhalen, následuje ticho. Takové to ticho, kdy nikdo nic neřekne, ale všichni si to zapamatují. Ten člověk je od té chvíle persona non grata. Zrádce. Kolaborant s kuchyní.
Největší paradox je, že většina lidí v té frontě ani nemá hlad. Jedli snídani, mají v šuplíku sušenky, doma mají rohlíky. Ale oběd je rituál. Oběd je jediný pevný bod dne. Jediná událost, kvůli které se ještě vyplatí žít podle času.
A tak se nebojuje o jídlo. Bojuje se o smysl.
Smrt je daleko. Fronta je tady. Smrt je tichá. Fronta je hlasitá. Smrt přijde jednou. Fronta přijde každý den a připomene vám, že jste pořád součástí systému, který vás může ponížit i kvůli bramborám.
Nejhorší je, že ve frontě se vrací všechny staré instinkty. Škola. Práce. Socialismus. Příděly. Kdo je vpředu, ten přežije. Kdo je vzadu, ten má smůlu. A kdo se snaží být slušný, ten většinou ostrouhá.
Jednou jsem si řekl, že se na to vykašlu. Půjdu poslední. V klidu. Bez stresu. A víte, co se stalo? Došlo kuře. Zbyla rýže a cosi, co mělo být omáčka, ale vypadalo to jako důkazní materiál z laboratoře.
Od té doby stojím ve frontě jako ostatní. Mlčím. Hlídám si pozici. Dívám se podezřívavě na každého, kdo se přiblíží. A v duchu si říkám, že smrt klidně počká. Hlavně ať mě dneska nikdo nepředběhne. Protože skutečný nepřítel stáří není konec života. Skutečný nepřítel je důchodce před vámi. S berlí. A s výrazem, že tam byl určitě dřív než vy.
