Článek
Čekárna u lékaře je zvláštní místo. Není to ani nemocnice, ani normální svět. Je to taková přestupní stanice mezi životem a statistikou. Místo, kde se scházejí lidé, kteří už něco bolí, ale ještě to nejsou ochotni přiznat nahlas.
Já jsem tam šel s úplnou hloupostí. Trochu mě píchalo v koleni. Říkal jsem si: preventivně, ať se podívají. V mém věku se totiž chodí k doktorovi „preventivně“ znamená: dřív, než to praskne.
Sednu si do čekárny a rozhlédnu se. A hned jsem pochopil, že jsem udělal chybu. Ne proto, že bych tam neměl být, ale proto, že jsem tam byl zjevně omylem.
Paní nalevo měla berle, pravou nohu v ortéze a výraz, že už ji bolí i vzduch. Pán naproti funěl tak hlasitě, že jsem měl pocit, že mu někde v hrudi běží dieselový motor. Další paní neustále kašlala tak, že se lidé instinktivně posouvali dál, jako by šlo o biologickou zbraň.
A já? Já jsem seděl rovně. Dýchal. Nekuckal. Neměl berle. Neměl kyslík. Neměl igelitku s léky.
Začal jsem mít pocit, že jsem na špatném místě. Jako když omylem vejdete na sraz veteránů druhé světové války a jediné vaše trauma je, že vás bolí záda z gauče.
Postupně mi došlo, že jsem tady vlastně nejzdravější. Což je velmi zvláštní zjištění, když jdete k lékaři. Člověk čeká, že bude jeden z mnoha. Ale tady jsem byl spíš maskot zdraví.
Jedna paní si sedla vedle mě a začala mi vyprávět svůj zdravotní životopis. Bez vyzvání. Během tří minut jsem věděl, co má se srdcem, s kyčlí, s tlakem, s cukrem i s manželem. Na konci se mě zeptala:
„A vy máte co?“
Řekl jsem: „Trochu koleno.“
Podívala se na mě se soucitem:
„Tak to buďte rád.“
Buďte rád. Že mě bolí koleno. To je věta, kterou slyšíte jen v čekárně.
Další pán si sundal bundu a ukázalo se, že má pod ní další bundu. A pod tou vestu. A pod tou ještě svetr. Všechno proto, že mu je pořád zima, i když je léto. Pak se začal potit a nadávat, že je tu horko. To je takový ten typ člověka, kterému je vždycky špatně, jen neví přesně proč.
Čekárna je plná zvuků, které jinde neslyšíte. Funění. Sténání. Kašel. Vzdychání. Šustění sáčků s léky. Občas někdo vstane moc rychle a musí si zase sednout.
A do toho já. Sedím si. Čtu si leták o prevenci. Začínám si připadat, že bych měl aspoň trochu kulhat, aby to nebylo podezřelé.
Po deseti minutách čekání jsem si uvědomil, že mě vlastně přestalo bolet koleno. Buď se uzdravilo, nebo jsem si ho přestal vnímat v porovnání s tím, co vidím kolem.
Najednou se otevřou dveře a sestra zavolá:
„Pan Novák.“
Zvedne se pán, kterému před chvílí upadl inhalátor na zem a nemohl se pro něj sehnout. Dva lidi mu pomáhají vstát. On funí, omlouvá se, kašle, téměř se loučí s rodinou. Odchází do ordinace, jako by šel na poslední misi.
A já si říkám: Proboha, co tady vlastně dělám?
Začal jsem si uvědomovat, že čekárna není místo pro diagnózy. Je to místo pro srovnání. Přijdete s problémem a odejdete s pocitem viny, že si vůbec dovolujete něco mít.
Všichni kolem vás jsou horší. Všichni mají víc léků, víc bolesti, víc papírů. Vy máte jen jeden papír a ještě nevíte, jestli ho vůbec potřebujete.
Jedna paní se ke mně naklonila a řekla:
„Vy jste tady poprvé, že?“
Přikývl jsem.
„Je to na vás vidět. Vy se ještě tváříte normálně.“
To mě dostalo. Tvářit se normálně jako známka zdraví.
Po půl hodině čekání jsem měl skoro chuť odejít. Ne proto, že bych se bál lékaře, ale proto, že jsem si připadal nepatřičně. Jako kdybych zabral místo někomu, kdo ho potřebuje víc.
Když mě konečně zavolali, sestra se na mě podívala a řekla:
„Vy jste nějaký čilý, ne?“
Ano. To je oficiální diagnóza: čilý důchodce.
Doktor se mě zeptal, co mi je. Řekl jsem: „Trochu koleno.“
Prohlédl mě, pokýval hlavou a řekl:
„Na váš věk dobrý.“
Na váš věk dobrý. To je druhá věta, která vás definitivně zařadí. Už nejste zdravý. Jste jen „na věk dobrý“.
Když jsem vyšel zpátky do čekárny, dívali se na mě skoro s obdivem. Jako na někoho, kdo prošel a vrátil se živý.
A já jsem si uvědomil zvláštní věc: že největší zdravotní výhodou stáří není to, že vás nic nebolí. Ale že když vás něco bolí, vždycky se najde někdo, komu je hůř. A vy si pak připadáte vlastně docela v pohodě.
Čekárna u lékaře je jediná místnost na světě, kde se člověk cítí zdravější, než když přišel. Ne proto, že by se uzdravil, ale proto, že se porovnal.
A tak jsem odešel s receptem, který možná ani nevyužiju, a s pocitem, že dokud dokážu sedět, dýchat a nepotřebuju berle, jsem vlastně vítěz.
Minimálně v té místnosti.
A v mém věku se i to počítá jako úspěch.
