Článek
Stalo se to nenápadně. Obyčejné odpoledne, obyčejná tramvaj, obyčejná únava v kolenou, kterou už ani nepovažuju za zdravotní stav, ale za životní styl. Stál jsem u tyče, rozhlížel se po světě a přemýšlel, jestli vystoupím o zastávku dřív, nebo o dvě později, jen abych si nemusel stoupnout znovu.
A pak se na mě otočil ON.
Mladík. Tak dvacet pět. Zdravý, rovný, pevný, s páteří, která ještě nezná slovo „lupnutí“. Podíval se na mě, usmál se a řekl: „Nechcete si sednout?“
V tu chvíli se mi v hlavě rozjela vnitřní válka.
Na jedné straně: jak milé! Slušnost ještě existuje! Naděje pro lidstvo! Možná nejsme úplně ztracení!
Na druhé straně: počkej… on si myslí, že jsem starej.
A ne jako „trochu unavený pán“. Ale jako „oficiálně starý člověk, co by měl sedět, než se mu rozpadnou kyčle“.
První reakce byla pýcha. Ano, někdo mě respektuje. Vidí ve mně autoritu, zkušenost, moudrost. Druhá reakce byla panika. Takže už takhle vypadám? Takže už to je vidět? Takže už mám ten výraz „radši si sedni, dědo“?
Zatímco já jsem v hlavě řešil existenciální krizi, mladík pořád stál a držel mi místo. Celá tramvaj se dívala. Čas se zpomalil. Buď si sednu a přijmu svou roli. Nebo zůstanu stát a budu si lhát.
Tak jsem si sedl.
A v tu chvíli to přišlo. Ten zvláštní pocit. Směs vděčnosti, studu, úlevy a hlubokého uvědomění, že tohle je přesně ten moment, kdy se z člověka stává „ten, co si sedá“.
Dřív jsem místo nabízel já. Teď ho přijímám. Dřív jsem byl budoucnost. Teď jsem zkušenost.
Mladík si stoupl přede mě a vytáhl mobil. Začal psát zprávy. Možná kamarádům: „Pustil jsem dědka sednout, dneska jsem dobrej člověk.“ Možná matce: „Mami, vychovali jste mě správně.“
A já tam seděl a přemýšlel, jestli bych ho měl obejmout za lidskost, nebo uškrtit za pravdu.
Protože on mi vlastně neudělal laskavost. On mi nastavil zrcadlo. Ukázal mi, že už nepatřím do kategorie „ten, co stojí“. Ale do kategorie „ten, co má nárok“.
A to je strašně divný pocit. Protože uvnitř se pořád cítím stejně. Pořád si myslím, že bych mohl běžet na autobus, kdybych chtěl. Že bych mohl stát hodinu. Že jsem v pohodě. A pak přijde realita v podobě dvacetiletého kluka a řekne mi: „Sedněte si, dědo.“
Ne nahlas. Ale tím gestem.
Od té doby si všímám, že se to děje častěji. Ne každý den, ale už ne výjimečně. Lidi se na mě dívají jinak. S takovým tím pohledem: „Ten už by neměl stát.“ Jako by stát bylo privilegium mládí a sedět sociální jistota stáří.
Nejhorší je, že někdy už se na to těším. A to je teprve alarmující. Přistihnu se, že nastupuju do tramvaje a podvědomě čekám, kdo vstane. Kdo mi potvrdí, že už jsem v nové kategorii.
A pak se za to sám stydím. Protože kdy se to stalo? Kdy jsem se přesunul z role „aktivní účastník“ do role „ten, komu se pomáhá“?
Jednou mi dokonce nabídla místo paní, co byla mladší než já. A to už je úplně jiný level ponížení. To už není slušnost. To už je diagnóza.
Ale víte co? Nakonec jsem došel k závěru, že to není urážka. Je to jen jiný druh respektu. Dřív vás respektují, protože jste silní. Teď vás respektují, protože jste přežili.
A to vlastně není tak špatné.
Takže když mi dnes mladík nabídne místo, už vím, co udělám. Nezabiju ho. A ani ho neobejmu. Prostě si sednu. Poděkuju. A v duchu si řeknu:
Gratuluju. Oficiálně patříš mezi lidi, co už nemusejí stát.
A to je možná jediná výhoda stárnutí, která se dá využít v MHD.
