Článek
Když mi někdo slíbí úsporu, většinou myslí úsporu pro sebe. To jsem se naučil poměrně pozdě, ale zato důkladně. Dřív jsem byl ten typ, co se zaraduje, když slyší slovo „sleva“, „akce“ nebo „ušetříte“. Dneska už se zaraduju jen tehdy, když slyším „nic vám neprodáme“. To je jediná nabídka, která mě skutečně finančně zachrání.
Úspora je dneska zvláštní slovo. Zní hezky, pozitivně, skoro morálně. Kdo šetří, je rozumný. Kdo nešetří, je nezodpovědný. Jenže problém je, že většina těch, co mi slibují úsporu, šetří hlavně moje peníze, aby mohli vydělat svoje.
Nejčastější věta moderního obchodníka zní: „My vám pomůžeme snížit náklady.“ To je krásné. Jenže realita je většinou taková, že mi pomůžou snížit náklady na jedné položce a zvýšit je na pěti jiných, o kterých se zmíní až v dodatku smlouvy, který je napsaný písmem pro mravence.
Jednou mi volali, že mi ušetří za elektřinu. To je téma, na které slyší každý důchodce. Tak jsem se zaposlouchal. Výsledek? Elektřina byla možná o pár korun levnější, ale přibyl „administrativní poplatek“, „servisní balíček“ a „měsíční péče o klienta“. Takže jsem neušetřil nic, ale zato jsem měl pocit, že se o mě někdo stará. A to je, jak známo, k nezaplacení. Tedy vlastně přesně naopak.
Úspora dnes neznamená, že zaplatíš míň. Úspora znamená, že zaplatíš jinak. Často víc, ale postupně, aby to tolik nebolelo. Je to jako dieta. Nesníš dort, ale sníš tři tyčinky, dva jogurty a proteinový nápoj. Výsledek je stejný, jen máš pocit, že jsi byl zodpovědný.
Když mi někdo slibuje úsporu, už automaticky hledám, kde je háček. Protože háček tam vždycky je. Někdy malý, někdy velký, ale vždycky dost ostrý, aby se na něm zachytila moje peněženka. A ten, kdo mi úsporu slibuje, ho většinou drží v ruce a tváří se, že je to klíč ke štěstí.
Nejlepší jsou úspory na splátky. To je vrchol moderní ekonomiky. „Teď nezaplatíte skoro nic, ušetříte hned.“ Ano, teď. Ale pak budu platit tak dlouho, že už si ani nebudu pamatovat, co jsem vlastně ušetřil. Vím jen, že splácím něco, co už nepoužívám, ale pořád to oficiálně vlastním.
Jednou jsem si spočítal, kolik mě stály všechny ty „úspory“, co jsem za život udělal. Došel jsem k závěru, že kdybych nikdy nic neušetřil, byl bych dneska bohatší. Nebo minimálně klidnější. Protože největší úspora je ušetřit si starosti. A ty mi nikdo nenabízí zdarma.
Když jsem byl mladý, úspora znamenala, že si něco nekoupím. Dneska úspora znamená, že si něco koupím, ale budu si myslet, že jsem udělal chytré rozhodnutí. To je obrovský posun v psychologii. Dřív se šetřilo tím, že se neutrácelo. Dneska se šetří tím, že se utrácí „výhodně“.
Když mi dnes někdo říká „ušetříte až 30 %“, slyším v hlavě překlad: „Já vydělám 70 %.“ A čím je úsměv širší, tím menší mám chuť cokoliv podepisovat. Protože jsem si všiml jedné věci: lidé, kteří mi opravdu chtějí pomoct ušetřit, nemají žádné brožury, žádné prezentace a žádné smlouvy. Mají jen jednu větu: „Tohle si nekupuj, je to zbytečné.“
Ale takoví lidé nepracují v obchodu. Takoví lidé jsou kamarádi. Nebo rodina. A těch je čím dál míň. Zato těch, co mi chtějí „optimalizovat rozpočet“, přibývá. Každý chce optimalizovat moje peníze. Nikdo nechce optimalizovat můj důchod.
Takže dneska už to beru sportovně. Když mi někdo slíbí úsporu, usměju se, poděkuju a řeknu, že už šetřím. Na čem? Na všem. Hlavně na důvěře. Protože ta se mi za poslední roky prodražila nejvíc.
A největší ironie? Že jediná skutečná úspora, kterou jsem v životě udělal, byla ta, že jsem se naučil říkat ne. To nestálo nic. A ušetřilo mi to víc peněz než všechny výhodné nabídky, akce, slevy a balíčky pro seniory dohromady.
Jenže tohle se špatně prodává. To nemá provizi. A hlavně – na tom nikdo neušetří. Kromě mě. A to je přesně ten důvod, proč mi to nikdy nikdo nenabídl.
