Článek
Podomní prodejce má vždycky úsměv a smlouvu dlouhou jak můj životopis. A to je kombinace, proti které nemá šanci ani člověk, co celý život podepisoval výplatní pásky a myslel si, že rozumí světu. Protože můj životopis má sedm stránek a stejně ho nikdo nikdy nečetl celý. A jeho smlouva má osm stránek a já ji podepíšu během pěti minut.
Ten úsměv je důležitý. To není obyčejný úsměv. To je profesionální, trénovaný, vyhlazený úsměv člověka, který se nikdy nenaštve, nikdy nezvýší hlas a nikdy ti neřekne, kolik to bude stát dřív, než ti vysvětlí, proč to nutně potřebuješ. Ten úsměv říká: „Jsem váš kamarád.“ Ale ta smlouva říká: „Teď už patříte mně.“
Podomní prodejce nikdy nepřijde ve špatnou chvíli. Vždycky přijde přesně tehdy, když máš uvařený čaj, klid, pocit, že by sis s někým popovídal, a hlavně dost času udělat chybu. Nikdy nepřijde, když spěcháš. On potřebuje, aby ses nespěchal. Aby ses zaposlouchal. Aby ses uvolnil. A hlavně aby ses neunavoval čtením malých písmenek.
Smlouva je kapitola sama pro sebe. To není dokument, to je román. Kdybych měl tolik textu ve svém životopise, už bych byl dávno generální ředitel něčeho. Ale ne. Já mám smlouvu, kde je popsáno všechno – od toho, co kupuju, přes to, co nekupuju, až po to, co budu platit ještě dlouho poté, co si nebudu pamatovat, co jsem vlastně koupil.
Nejlepší je, že smlouva se nikdy nečte. Prodejce ji nečte, já ji nečtu a ani ten, kdo ji psal, ji podle mě nikdy nečetl. Je to takový tradiční rituál. On listuje, já kývám, on ukazuje, já přikyvuju, on říká „tady jen formality“ a já podepisuju jako na svatbě. Jen s tím rozdílem, že u svatby jsem aspoň dostal oběd.
Vždycky mě fascinuje, jak dokáže mluvit hodinu o produktu a ani jednou neříct konečnou cenu. To je skoro umění. To je jako koukat na kuchaře, který hodinu popisuje recept, ale zapomene zmínit, že hlavní ingredience stojí polovinu tvého rozpočtu na měsíc.
Když se zeptáš na cenu, přijde kouzelná věta: „Ale to se vám vrátí.“ To je největší lež moderní doby. Nikdy v životě se mi nic nevrátilo. Ani peníze, ani mládí, ani klíče od sklepa. Ale oni ti slibují, že se ti vrátí masážní přístroj, hrnce nebo pojištění na věci, které už máš pojištěné.
A pak přijde podpis. Ten moment, kdy se z tebe stává oficiální majitel něčeho, co sis původně ani nechtěl koupit. A on se usmívá ještě víc. Protože ví, že ty jsi teď plný pochybností, ale on je plný provize. A to je krásná rovnováha vesmíru.
Nejhorší je, že ten úsměv zůstává i po podpisu. Dokonce je ještě větší. On je spokojený, ty jsi lehce nervózní, ale pořád si říkáš, že přece nejsi blbec. Že kdyby to bylo špatné, tak bys to poznal. A přesně na tom to stojí. Na tom, že si myslíš, že nejsi blbec.
Já jsem si dlouho myslel, že už mě nikdo nenapálí. Že jsem starý, zkušený, ošlehaný životem. A pak přijde kluk, co by mohl být můj vnuk, usměje se, dá mi složku, podá propisku a za dvacet minut vlastním něco, co jsem nikdy nehledal, ale budu to splácet, jako bych to chtěl celý život.
Smlouvy jsou dneska psané jazykem, kterému nerozumí ani právníci. Jsou tam věty, co mají tři řádky, pět čárek a význam, který se dá vyložit minimálně třemi způsoby, z nichž ani jeden není ve tvůj prospěch. Ale prodejce ti řekne: „To je standard.“ A standard znamená: podepiš a neřeš.
Největší ironie je, že já mám na stole životopis. Dokument, kde je shrnutý celý můj život. Čtyřicet let práce, tři děti, dvě kolena v háji, jeden rozvod a tisíc zážitků. A ten papír má sedm stránek. Ale smlouva na deku, co vibruje, má osm stránek, přílohu A, přílohu B a dodatek o tom, že vibrovat může jen v souladu s obchodními podmínkami.
A tak si dneska říkám, že podomní prodejce není obchodník. To je spíš spisovatel. Píše romány o tom, jak ti zlepší život, a ty se v tom románu staneš vedlejší postavou, která platí náklady na vydání.
Když dnes někdo zazvoní a já vidím ten úsměv a tu složku, už vím, co přijde. Další kapitola knihy, kterou jsem nikdy nechtěl číst, ale skoro pokaždé jsem v ní hlavní sponzor.
A víš, co je na tom nejvtipnější? Že ten úsměv si pamatuju mnohem líp než to, co jsem vlastně podepsal. Protože úsměv je lidský. Ale smlouva je věčná. Ta tady bude ještě dlouho poté, co si už nebudu pamatovat ani jméno toho usměvavého kluka, co mi s vážnou tváří vysvětloval, že to dělá hlavně proto, že mu záleží na seniorech.
A já mu to samozřejmě věřil. Protože měl úsměv. A smlouvu dlouhou jak můj životopis. A já jsem zase jednou zjistil, že v tomhle věku už člověk nepodepisuje papíry. On podepisuje důvěru. A ta je ze všeho nejdražší.
