Článek
Když slyším slovo valorizace, vždycky se podívám na účet a zasměju se. Ne proto, že by tam bylo víc peněz. Ale proto, že už jiná reakce by byla nebezpečná pro moje duševní zdraví. Smích je totiž levnější než psychiatr a na rozdíl od másla zatím pořád ještě zadarmo.
Valorizace je krásné slovo. Zní skoro jako jméno římské bohyně. Bohyně hojnosti, prosperity a důstojného stáří. V praxi je to ale spíš taková teta z rodiny, co ti slíbí velký dárek, a pak ti k Vánocům dá ponožky.
Každý rok to probíhá stejně. V televizi vystoupí někdo v saku a s vážnou tváří oznámí: „Důchody se zvýší.“ Novináři se zatváří, že je to historický moment. A já se zatvářím, že si jdu uvařit kafe, protože vím, že přijde ta druhá část věty: „…v průměru o několik stovek korun.“
Průměr je krásná věc. Když má jeden člověk deset milionů a druhý nemá nic, v průměru mají oba pět milionů. V realitě má jeden vilu a druhý rohlík.
Takže slyším valorizace, otevřu účet a vidím tam částku vyšší asi o tolik, že si můžu dovolit jeden nákup navíc. Ne celý. Jeden. Takový ten menší. Bez masa, bez alkoholu, ale zato s pocitem, že stát se o mě stará.
Pamatuju si, jak jsem byl mladý a valorizace se týkala maximálně platů. A tehdy to mělo aspoň nějaký efekt. Když ti přidali, něco sis koupil. Dneska mi přidají a já si koupím to samé co minule, akorát s horším pocitem, protože vím, že to už příští měsíc bude stát zase víc.
Valorizace dnes funguje tak, že ti stát přidá pětistovku a obchod ti přidá tisícovku. To je takový ekonomický ping-pong, kde ty jsi míček a oba tě mlátí z obou stran.
Největší kouzlo valorizace je v tom, jak je prezentovaná. Vždycky se mluví o procentech. „Důchody vzrostou o 7,8 %.“ To zní fantasticky. To zní, jako by sis měl koupit šampaňské. Jenže nikdo už neřekne, že ceny vzrostly o 20 % a nájem o 30 %. A šampaňské stojí tolik, že si radši koupíš minerálku a budeš slavit v duchu.
Já už mám na valorizaci vlastní rituál. Nejdřív si přečtu zprávu. Pak se zaraduju, protože člověk je od přírody optimista. Pak otevřu bankovní aplikaci. Pak otevřu leták z obchodu. A nakonec sedím u stolu, koukám na rohlík za čtyři koruny a přemýšlím, jestli tohle je ten slavný ekonomický růst, o kterém se pořád mluví.
Nejvíc mě baví, když politici říkají, že „důchodci si polepší“. Ano, polepší. Psychicky. Na chvíli. Než dojdou do obchodu. To je takový proces: nejdřív naděje, pak realita, nakonec ironie.
Valorizace je dneska spíš psychologická operace než ekonomická. Má ti dát pocit, že se něco děje. Že nejsi zapomenutý. Že systém funguje. A ono to vlastně funguje. Akorát ne pro tebe, ale pro tabulky.
Dřív jsem si myslel, že ve stáří budu řešit zdraví, rodinu, klid. Dneska řeším letáky, akce a slevové aplikace. Můj životní styl se změnil z „co chci“ na „co je ve slevě“.
A když slyším slovo valorizace, vždycky si vzpomenu na jednoho kamaráda, co řekl: „To je jak když ti hoří barák a někdo ti přinese kelímek vody.“ Technicky pomohl. Reálně jsi pořád v háji.
Nejhorší je, že už to ani neštve. Už to jen baví. Člověk se dostane do fáze, kdy se nesnaží, aby mu bylo líp, ale aby ho to tolik nebolelo. Valorizace už není radost, je to takový bonusový level v hře „Přežij měsíc“.
Moje nervy reagují na valorizaci úplně automaticky. Ne radostí, ale smíchem. Takovým tím suchým, unaveným, dědkovským smíchem, co znamená: „Já vím, že si ze mě děláte srandu, ale už jsem moc starý na to, abych se zlobil.“
Takže když slyším valorizace, otevřu účet, zasměju se a jdu si uvařit čaj. Protože jsem pochopil jednu zásadní věc: valorizace není o tom, aby se ti žilo líp. Je to o tom, aby ses ještě nezbláznil úplně.
A upřímně? V dnešní době je to možná to jediné, co si ještě můžeme dovolit. Aspoň ten smích. I když je trochu hořký. A bez cukru. Protože cukr už je, samozřejmě, zase dražší.
