Článek
Když slyším „výhodná nabídka pro seniory“, dávám si ruku na peněženku. Je to reflex. Něco jako když se lekneš a chytíš se za srdce. Jenže já se nechytám za srdce, já se chytám za kapsu. Protože v mém věku už vím, že nic, co je cílené na seniory, není výhodné pro seniory. Je to výhodné hlavně pro toho, kdo to nabízí.
Ta věta má zvláštní kouzlo. „Výhodná nabídka pro seniory.“ Zní to mile, přátelsky, skoro starostlivě. Jako by ti někdo chtěl pomoct. Ve skutečnosti je to marketingový ekvivalent věty „pojď blíž, já ti nic neudělám“. A hned za tím následuje útok na peněženku.
Jakmile slyším slovo senior, vím, že už nejsem zákazník, ale cílová skupina. Ne člověk, ale statistika. Ne osobnost, ale příležitost. Všichni ví, že senior má tři základní vlastnosti: má čas, má slušnost a má strach. A na tom se dneska staví celý byznys.
Výhodné nabídky pro seniory jsou zvláštní v tom, že nikdy nejsou na věci, které opravdu potřebuju. Nikdo mi nenabízí levnější nájem. Nikdo mi nenabízí levnější elektřinu. Nikdo mi nenabízí lepší důchod. Ale všichni mi nabízejí hrnce, deky, matrace, pojištění, vitamíny, masážní přístroje a časopisy o zdravém životním stylu, který si stejně nemůžu dovolit.
Všiml jsem si jedné věci: „výhodná nabídka pro seniory“ nikdy nezačíná větou „ušetříte“. Vždycky začíná větou „investujete do sebe“. To je geniální. Neutratíš, ty investuješ. Neplatíš, ty pečuješ o zdraví. Nevyhazuješ peníze, ty buduješ kvalitu života. A pak se podíváš na účet a zjistíš, že kvalita života šla dolů, ale peníze taky.
Jednou mi volali s nabídkou „speciálního balíčku pro aktivní seniory“. To mě pobavilo. Já jsem aktivní tak maximálně v tom, že dojdu na nákup a zpátky. Ale paní v telefonu mi vysvětlila, že přesně pro takové lidi je to ideální. To mě uklidnilo. Takže jsem ideální cílovka i na pasivitu.
Nejhorší jsou ty nabídky, co se tváří jako pomoc. „Pomůžeme vám snížit výdaje.“ „Pomůžeme vám zlepšit zdraví.“ „Pomůžeme vám žít déle a kvalitněji.“ A vždycky to končí tím, že nejdřív musím zaplatit. Což je zvláštní definice pomoci. Já jsem si vždycky myslel, že pomoc je něco, co dostaneš, ne něco, co si koupíš na splátky.
Když jsem byl mladý, sleva znamenala sleva. Když dnes slyším sleva pro seniory, znamená to: zaplatíš stejně jako ostatní, ale budeš mít pocit, že jsi vyhrál. To je taková psychologická sleva. Ne na peníze, ale na sebevědomí.
Největší paradox je, že čím méně peněz mám, tím víc „výhodných nabídek“ dostávám. Je to jako kdyby celý systém fungoval na principu: kdo má málo, tomu nabídneme hodně věcí, které si nemůže dovolit, ale které mu vysvětlíme, že nutně potřebuje.
Můj vztah k těmhle nabídkám je dneska jednoduchý. Když slyším „pro seniory“, přestávám poslouchat obsah a začínám sledovat tón. Když je příliš milý, je to past. Když je příliš starostlivý, je to past. Když mi někdo říká „pane, myslíme na vás“, je to skoro vždycky past.
Protože ve skutečnosti na mě nikdo nemyslí. Myslí se na moje peníze. Na moje obavy. Na moji slušnost. Na to, že neřeknu hned ne. Na to, že si nechám všechno vysvětlit. A na to, že se budu cítit blbě, když někoho odmítnu.
My, důchodci, máme jednu strašnou vlastnost: nechceme být nezdvořilí. Radši přijdeme o peníze než o dobré vychování. A to je přesně to, co ty „výhodné nabídky“ využívají. Ne úspory. Slušnost.
Dneska už to mám nastavené tak, že když slyším „výhodná nabídka pro seniory“, dělám tři věci:
- Dávám ruku na peněženku.
- Dávám druhou ruku na rozum.
- A snažím se najít způsob, jak se zdvořile rozloučit dřív, než se dozvím cenu.
Protože jsem pochopil jednu zásadní věc: opravdová výhoda pro seniora by byla, kdyby mu nikdo nic nenabízel. Kdyby měl klid, jistotu, stabilní příjem a nemusel se bát každého zvonku, telefonu a letáku.
Jenže to by nebyl byznys. To by byl sociální stát. A to se dneska nenosí tak dobře jako „speciální balíček se slevou 30 %, jen dnes, jen pro vás, jen pokud zavoláte hned“.
Takže ano. Když slyším „výhodná nabídka pro seniory“, dávám si ruku na peněženku. Ne proto, že bych byl lakomý. Ale proto, že jsem se za život naučil, že nejdražší věci jsou ty, které se tváří jako pomoc.
A v mém věku už nechci další výhodné nabídky. Já bych bral spíš jednu nevýhodnou jistotu: že mi nikdo nebude vysvětlovat, jak mám žít, co potřebuju a kolik za to mám zaplatit. To by byla teprve skutečná sleva. Na stres. Na iluze. A hlavně na pocit, že jsem pořád jen chodící peněženka s vráskami.
