Článek
Všechno to začalo nevinně. Sestřička mi oznámila, že dnes odpoledne mám jít na kroužek paměti. Přikývl jsem, protože jsem nechtěl vypadat, že paměť nepotřebuju. To by bylo asi stejné, jako tvrdit, že nepotřebuju brýle, když čtu noviny lupou.
Problém nastal hned o hodinu později, když jsem si uvědomil, že nevím, co to vlastně ten kroužek paměti je. Věděl jsem jen, že někam mám jít. Ale kam? A proč? A jestli už jsem tam náhodou nebyl včera?
V domově důchodců totiž funguje paměť trochu jinak než ve zbytku světa. Pamatujete si věci z roku 1968 naprosto přesně, ale zapomenete, co jste měli k obědu. Víte, jak se jmenovala vaše první láska, ale nevíte, kde jste si položili hůl, kterou právě držíte v ruce.
Když jsem dorazil do místnosti, kde se kroužek konal, sedělo tam asi deset lidí a všichni se tvářili stejně zmateně jako já. Paní vedle mě se ke mně naklonila a pošeptala: „Nevíš, proč tady jsme?“ Odpověděl jsem upřímně: „Asi kvůli paměti.“ Podívala se na mě s respektem, jako bych byl jediný, kdo si něco pamatuje.
Lektorka začala větou: „Tak, dneska budeme trénovat krátkodobou paměť.“ V tu chvíli se tři lidé zeptali, jestli už tady dneska byli. Jeden pán tvrdil, že tu byl včera. Druhý tvrdil, že chodí pravidelně, ale neví, jak často. Třetí si nebyl jistý, jestli už tenhle kroužek náhodou neabsolvoval před pěti lety.
První cvičení bylo jednoduché. Měli jsme si zapamatovat tři slova: jablko, pes, autobus. Po pěti minutách se nás lektorka zeptala, jaká byla ta slova. Pamatuju si, že jsem byl strašně sebevědomý. Řekl jsem: „Jablko, pes… a něco s dopravou.“ Paní přede mnou řekla: „Jablko, kočka, vlak.“ Pán za mnou byl upřímný: „Já si pamatuju jen to jablko. A ani si nejsem jistý, jestli bylo moje.“
Největší kouzlo kroužku paměti je v tom, že si nikdo nepamatuje, že na něj chodí. Každý týden se všichni seznamujeme znovu. „Já jsem Karel.“ „Těší mě, já jsem Pepa.“ „My už se známe?“ „Asi jo.“ „Odkud?“ „Nevím, ale připadáš mi povědomý.“ A tak se znovu a znovu stáváme přáteli, aniž bychom si pamatovali, že už jimi dávno jsme.
Jednou jsme měli cvičení, kdy jsme měli vyprávět, co jsme dělali včera. To bylo extrémně odvážné zadání. Jeden pán vyprávěl historku z roku 1973. Paní začala mluvit o svatbě své dcery, která se konala před dvaceti lety. Já jsem po dlouhém přemýšlení řekl: „Včera jsem… byl tady.“ Všichni souhlasně přikývli, protože to byla jediná informace, kterou jsme měli společnou.
Největší paradox kroužku paměti je, že si z něj nikdo nic nepamatuje, ale všichni na něj poctivě chodí. Tedy aspoň ti, co nezapomenou, že existuje. Když někdo chybí, nikdo neví, jestli je nemocný, nebo jestli prostě zapomněl přijít. A někdy zapomene i lektorka, že má kroužek vést, takže sedíme v místnosti a čekáme, dokud si někdo nevzpomene, proč tam vlastně sedíme.
Jednou jsem se zeptal, jestli to celé má nějaký smysl. Lektorka se usmála a řekla: „Hlavní je, že se potkáváte a něco děláte.“ To je v domově univerzální odpověď na všechno. Nejde o výsledek, jde o proces. Proces zapomínání.
Postupně jsem pochopil, že kroužek paměti není o tom, abychom si něco zapamatovali. Je to spíš společenský experiment. Setkání lidí, kteří si nepamatují, proč se setkali, ale jsou rádi, že nejsou sami. Trénujeme hlavně trpělivost. Se sebou, s ostatními a s tím, že mozek si dělá, co chce.
Nejlepší moment přišel, když jsem jednou odcházel z kroužku a potkal sestřičku. Zeptala se: „Tak co, jaký byl kroužek paměti?“ Odpověděl jsem: „Byl fajn. Ale nepamatuju si, co jsme tam dělali.“ Usmála se a řekla: „Tak to funguje.“
A tehdy mi došlo, že kroužek paměti vlastně plní svůj účel dokonale. Učí nás přijmout, že zapomínání není chyba systému, ale jeho hlavní funkce. V určitém věku už totiž není důležité, kolik si toho pamatujete. Důležité je, že se ještě dokážete smát tomu, že nevíte, proč stojíte v místnosti plné lidí, kteří jsou na tom úplně stejně.
Takže chodím na kroužek paměti dál. Nevím kdy, nevím jak často a občas ani nevím, že tam chodím. Ale pokaždé, když se tam znovu ocitnu, mám pocit, že jsem tam poprvé. A to je možná ten největší luxus stáří. Každý den je nový. Hlavně proto, že si ten včerejší nepamatujete.
