Článek
Celý život mi lidé vykali. V práci, na úřadech, v obchodě, dokonce i v hospodě, když jsem platil pivo. Byl jsem „pane Nováku“. Měl jsem pocit důstojnosti, identity a zbytků autority. Pak jsem nastoupil do domova důchodců a během tří dnů jsem se stal „Pepíku“.
Poprvé mi to došlo u snídaně. Sestřička se na mě usmála a řekla: „Tak co, už jsi se vyspal?“ Ne „vyspal jste se“, ale „vyspal si se“. Jako by mi bylo šest a právě jsem přijel na tábor. Automaticky jsem se rozhlédl, jestli nemluví na někoho jiného. Nemluvila. Mluvila na mě. Na bývalého vedoucího oddělení, co podepisoval smlouvy a měl vlastní razítko.
Nejdřív jsem si myslel, že je to omyl. Že si mě spletla s někým mladším. Třeba s tím pánem z vedlejšího pokoje, co si pořád myslí, že je rok 1983. Jenže omyl se začal opakovat. „Půjdeš na oběd?“ „Dal sis prášky?“ „Nechceš svetr?“ A bylo jasno. Tykání se stalo oficiální měnou domova.
Zvláštní je, že vám to nikdo neoznámí. Nepřijde žádný dopis: Vážený pane, od dnešního dne jste přeřazen z kategorie dospělý občan do kategorie dědeček univerzální. Prostě se to stane. Jednoho dne vám někdo začne tykat a vy už nemáte sílu se bránit. Protože bránit se proti tykání v osmdesáti je asi tak účinné jako bránit se gravitaci.
Zkoušel jsem to jednou. Řekl jsem: „Prosím vás, můžeme si vykat?“ Sestřička se na mě podívala tím pohledem, jakým se kouká na člověka, co chce do polévky kečup. „Ale no tak, my jsme tady všichni jedna rodina.“ Rodina. To je v domově zaklínadlo. Jakmile zazní slovo rodina, je konec. Už nejste klient, jste strejda. A strejdům se tyká.
Od té doby mi tyká úplně každý. Personál, kuchařka, uklízečka, paní z rehabilitace. Dokonce i nový pán, co nastoupil minulý týden, mi řekl: „Ahoj, já jsem Mirek.“ A já mu automaticky odpověděl: „Těší mě, já jsem Pepa.“ A v tu chvíli jsem pochopil, že už není cesty zpět.
Nejhorší je, že si na to zvyknete. Mozek se přepne do režimu školka. Přestanete se divit, když vám někdo řekne: „Pojď, půjdeme se projít.“ Ne „půjdeme“, ale „půjdeme spolu, dědo“. A vy jdete. Protože co jiného máte dělat? Protestovat? To by vás akorát poslali na psychologa a ještě by vám ubrali pudink.
Tykání je vlastně takový nenápadný důkaz stáří. Ne bolavá kolena, ne brýle na čtení, ne zuby ve sklenici. Tykání. Jakmile vám začne cizí člověk tykat bez předchozí dohody, je konec. Už nejste pán. Jste milý.
„Milý“ je další nebezpečné slovo. Milý znamená neškodný, roztomilý, trochu mimo. Milý už nemá názory, milý má potřeby. Milému se vysvětluje pomalu a nahlas. Milému se říká, kdy je oběd a že už má jít spát.
Celý život jsem si myslel, že nejhorší bude, až mi někdo bude říkat „dědo“. Omyl. Nejhorší je, když vám začne tykat člověk o třicet let mladší a ještě vám u toho upravuje deku. V tu chvíli si připadáte jako balík, co se má správně uložit.
Největší ironie je, že já sám teď tykám všem. Novým lidem, návštěvám, dokonce i doktorům. Jakmile vstoupí do domova, automaticky se přepne jazyk. Tady se prostě netyká, pardon, nevyká. Tady se tyká. Tady jsme všichni na stejné lodi, která pomalu, ale jistě pluje směrem k večeři v 17:30.
A tak jsem se smířil s tím, že už nejsem „pane Nováku“. Jsem Pepa. Nebo děda. Nebo „zlatíčko“. A i když mě to občas štve, má to jednu výhodu. Když vám někdo tyká, už od vás nikdo nic moc nečeká. Nemusíte být výkonní, chytří ani důležití. Stačí, když víte, kde máte pokoj a že po obědě se jde spát.
Možná je to vlastně poslední fáze svobody. Přijdete o vykání, ale získáte alibi na všechno. Když něco zapomenu, jsem roztomilý. Když něco pokazím, jsem zmatený. Když nic nechci dělat, jsem unavený. A nikdo se nezlobí. Maximálně mi řeknou: „No tak, Pepo, zítra.“
A já už vím, že když vám v domově začnou tykat, není to neslušnost. Je to diagnóza. Znamená to jediné: gratuluji, dožil jste se fáze, kdy už nejste dospělý člověk, ale instituce. Děda obecný. Kus nábytku s názorem. A hlavně někdo, komu už se nevyká. Protože na to už je prostě pozdě.
