Článek
Na měření tlaku jsem byl zvyklý celý život. Doktor, sestřička, manžeta, pípání, čísla, povzdech. Klasika. Ale to, co se odehrává kolem měření tlaku v domově důchodců, je úplně jiná disciplína. Tady už nejde o zdravotní úkon. Tady jde o společenskou událost.
Měření tlaku se totiž nikdy nekoná v tichu. Vždycky je u toho minimálně pět lidí. Jeden se ptá, jestli už jste byl na záchodě, druhý vypráví, že jeho tlak byl včera strašně špatný, třetí vám radí, ať se uklidníte, čtvrtý sleduje displej a pátý se ptá, kolik že to vlastně máte.
Sestřička mi nasadí manžetu a řekne: „Tak se uklidníme, nehýbeme se, nemluvíme.“ V tu chvíli začne pan Karel vyprávět historku o tom, jak mu kdysi naměřili tlak 220 a stejně šel ještě na pivo. Paní Věra se ptá, jestli to pípání znamená, že už je po mně. A někdo další se dožaduje, kdy přijde na řadu.
Jak se mám uklidnit? Vypadá to tu jak na burze v Tokiu.
Není divu, že mi pokaždé naměří něco jako 160 na 100. Já jsem přitom klidný člověk. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ale zkuste zůstat v klidu, když vám někdo stojí za zády, dívá se na displej a komentuje vaše životní funkce, jako by sledoval sportovní přenos.
„Ježišmarja, ty máš ale vysoký!“ slyším. „To není dobrý.“ „To bys měl řešit.“ „Můj manžel měl takovej tlak a do roka…“ A tady se věta většinou nedořekne, ale pointu zná každý.
Nejlepší je, když vám někdo radí, ať se uklidníte. „Musíš být v klidu, jinak to bude špatný.“ Ano, děkuji za radu. Kdybych byl v klidu, tak tady nesedím obklopený osmi lidmi, co mi koukají na ruku a řeší, jestli už jsem zralý na pohřeb nebo ještě na oběd.
Jednou jsem měl tlak úplně v normě. 125 na 80. Byl jsem na sebe hrdý. Řekl jsem si, že jsem asi našel vnitřní rovnováhu, smířil se se stářím a dosáhl zenového stavu mysli. Pak mi sestřička oznámila, že se spletla a měřila špatného člověka. Měřila pana vedle mě. Mně naměřili 170 na 105. Zen skončil.
Postupně jsem pochopil, že v domově se tlak nezvyšuje kvůli zdraví. Zvyšuje se kvůli prostředí. Kvůli tomu, že jste neustále mezi lidmi, kteří vám připomínají, že všechno bolí, že všechno je problém a že někdo má vždycky horší diagnózu než vy.
Tlak se zvedne pokaždé, když slyším: „Já dneska zase nemohl spát.“ Tlak se zvedne, když se někdo hádá o křeslo. Tlak se zvedne, když mi někdo třikrát za den vysvětluje, že bych měl víc chodit, i když sotva dojdu na záchod.
A úplně nejvíc se mi tlak zvedne ve chvíli, kdy se mě někdo zeptá: „Tak co, kolik ti dneska naměřili?“ To je v domově standardní otázka, hned po „jak ses vyspal“ a „co tě bolí“. Všichni si navzájem sdělujeme své hodnoty, jako by to byly výsledky fotbalu. „Já měl 150 na 90.“ „To nic není, já měl 180.“ „Já beru už troje prášky.“ „Já beru čtyři.“ „Já už ani nevím, co beru.“
A tak se tu vytváří zvláštní soutěž. Kdo má horší tlak, ten má větší životní příběh. Kdo má lepší tlak, ten podezřele mlčí, aby nebyl obviněn z přehnaného optimismu.
Jednou jsem zkusil experiment. Před měřením jsem si zavřel oči, přestal poslouchat okolí a předstíral, že jsem doma. V obýváku. Sám. Bez Karla, bez Věry, bez televizní hlasitosti na úrovni letiště. A světe div se – tlak byl 130 na 85. Skoro ideál.
Pak někdo zakřičel: „Pepo, ty už jsi na řadě?“ A bylo po idyle. Další měření: 165 na 100. Důkaz je jasný. Nezabíjí mě cholesterol. Zabíjí mě kolektiv.
Dnes už vím, že nejúčinnější lék na tlak by nebyly prášky, ale zvukotěsný pokoj. Bez lidí. Bez historek. Bez rad. Bez sdílených traumat. Jen já, ticho a manžeta.
Protože můj tlak není vysoký proto, že bych byl nemocný. Můj tlak je vysoký proto, že jsem v domově důchodců obklopený lidmi, kteří mi ho zvyšují efektivněji než káva, stres a zprávy dohromady.
A tak pokaždé, když mi sestřička řekne: „Pane Nováku, máte zase trochu vyšší tlak,“ už vím, že to není informace o mém srdci. To je jen potvrzení, že pořád ještě žiju mezi ostatními. A že dokud budu slyšet jejich příběhy, názory, rady a diagnózy, můj tlak bude vesele růst. Úplně přirozeně. Sociálně. Kolektivně. Senior-friendly.
