Článek
Pamatuju si svět, kde když někdo řekl „jsem unavený“, znamenalo to, že spal tři hodiny, dělal dvě směny a ještě si večer natíral plot. Ne že si po čtyřech hodinách u notebooku potřebuje dát digitální detox, psychoterapii a tři dny volna na „nalezení vnitřního já“.
Dneska? Dneska mladí chtějí čtyřdenní pracovní týden. Prý aby nebyli vyhořelí. Vyhořelí z čeho? Z mailů? Z klimatizované kanceláře? Z toho, že jim Excel hází chybu? My jsme vyhořeli maximálně tak od slunce na stavbě, a nikdo kvůli tomu nepsal blog.
Když jsem byl mladej já, tak se neříkalo „pracovní stres“, ale prostě „život“. Šéf byl blbec, práce byla těžká, peněz málo a nikdo se tě neptal, jestli se cítíš naplněný. Cítil ses hladový, tak jsi šel makat. Tečka.
Dneska má každej druhý dvacetiletý syndrom vyhoření, úzkosti, depresi a ještě ti u toho vysvětluje, že osmihodinová pracovní doba je „toxický konstrukt kapitalismu“. My jsme měli toxický maximálně rum v kantýně.
A teď vážně: čtyřdenní pracovní týden. To zní jako vtip, co by si člověk přečetl v Dikobrazu v roce 1985. Jenže oni to myslí vážně. Čtyři dny práce, tři dny víkend. Ideálně z domova. Ideálně bez stresu. Ideálně s firemním psychologem, ovocem v kuchyňce a možností „být sám sebou“.
Já byl sám sebou hlavně v montérkách, špinavej, zpocenej a rád, že mám v kapse výplatu, ne krystal na harmonizaci čaker.
Dneska se mladí ptají: A co moje mentální zdraví?
My jsme se ptali: A bude na nájem?
Oni řeší work-life balance. My řešili, jestli máme vůbec nějaký life, když work sebralo skoro všechno. Ale víš co? Nikdo se z toho neposypal. Neříkám, že to bylo ideální. Ale svět se nezbořil jen proto, že jsi byl unavenej.
Dneska se z únavy dělá diagnóza. Z obyčejný blbý nálady je porucha osobnosti. A z práce, která tě nebaví, je trauma na celý život.
Místo „zatni zuby“ se říká „nastav si hranice“. Místo „vydrž“ se říká „odej, pokud tě to nenaplňuje“. A místo „chlapi nebrečí“ se říká „pláč je zdravý pro emocionální inteligenci“. No to je hezký, ale z pláče se fakt hypotéka nesplatí.
Já nechci zpátky komunismus, aby bylo jasno. Nechci fronty na banány ani Tuzex. Ale chci zpátky svět, kde práce nebyla sprosté slovo. Kde nebylo normální chtít co nejméně pracovat a co nejvíc vydělat. Kde se neřešilo, jestli tě práce baví, ale jestli ji děláš pořádně.
Dneska se mě mladí ptají: A proč jste to tak hrotili?
Protože nikdo jiný to za nás neudělal.
My jsme neměli rodiče, co nám v pětadvaceti platili nájem. Neměli jsme „gap year“. Maximálně tak gap mezi výplatou a složenkami. Když jsi nemakal, tak jsi neměl. Jednoduchá matematika bez aplikace.
A teď slyším, jak někdo říká: Čtyřdenní týden zvýší produktivitu.
Jasně. Stejně jako pivo zvyšuje kreativitu a cigarety prodlužují život. Možná někde v laboratoři na Islandu, ale tady u nás? Zkrátíš práci o den a dostaneš víc práce za zbylé čtyři. Akorát rychleji, ve stresu a s mindfulness podcastem v uších.
Největší ironie je, že mladí chtějí méně pracovat v době, kdy mají největší komfort v dějinách lidstva. Klimatizace, káva, home office, volné pátky, aplikace na všechno. My měli maximálně rádio na hřebík a termosku s čajem.
A přesto jsou víc unavení než generace, co tahala pytle, stavěla baráky svépomocí a chodila pěšky do práce tři kilometry.
Možná to nebude prací. Možná to bude tím, že dnešní svět je jeden velkej cirkus očekávání, srovnávání a pocitů. Každej musí být šťastnej, úspěšnej, krásnej, motivovanej a ještě u toho relaxovanej. To by vyčerpalo i vola na orání.
Ale stejně si stojím za svým: svět, kde se víc brečí než maká, dlouho fungovat nebude. Někdo musí vyrábět elektřinu, opravovat silnice, svážet odpad a tahat kabely. To se nedá dělat na čtyři dny s afirmací a svíčkou.
Takže klidně si chtějte čtyřdenní pracovní týden. Klidně si chtějte work-life balance. Jen se pak nedivte, až zjistíte, že život je pořád víc work než balance. A že realita se nedá zrušit tlačítkem „odhlásit se“.
A já? Já chci zpátky svět, kde se míň mluvilo o pocitech a víc o povinnostech. Kde slovo „práce“ nebylo trauma, ale normální součást života. A kde se brečelo maximálně u piva, když prohrála Sparta. A i to jen potichu.
