Článek
Pamatuju si dobu, kdy tykání nebylo automatický nastavení jako jazyk v mobilu. Tykání se muselo zasloužit. Tykání bylo společenská událost. Skoro slavnost. Něco mezi podáním ruky a svatbou.
Dneska? Dneska přijdu do obchodu a kluk, co by mi klidně mohl říkat strejdo, na mě spustí: Tak co, máš to v aplikaci? Chceš tašku? Zaplatíš kartou?
Já jsem v tu chvíli nezaplatil kartou, ale nervama.
Žádné dobrý den, žádné prosím, žádné vykání. Rovnou ty. Jako bychom spolu pásli kozy na Vysočině nebo chodili do školky do jedné třídy.
A to není jeden případ. To je nový standard. Mladí dneska tykají všem. Pokladní, číšník, úředník, kurýr, barber, prodavač ponožek. Všichni jsme si najednou hrozně blízcí. Celý národ je jedna velká kamarádská skupina na WhatsAppu.
Jenže problém je, že já si s nimi netykal ani včera, ani dnes, ani zítra. Já jsem s nimi nechodil na pivo. Nehlídal jsem jim psa. Nehrál jsem s nimi Counter-Strike. Já jsem si přišel koupit rohlíky.
Ale oni to neřeší. Pro ně je tykání default. Jako Bluetooth. Prostě se připojí automaticky.
Tak jsem si řekl: Dobře. Když ty mně tykáš, já budu tykat tobě. Ale po staru. Po výchovnu.
Takže odpovídám: Hele, mladej, mohl bys mi ty rohlíky neházet jak granáty? A ten salám mi dej do sáčku, ať to nemám jak z veteriny.
Najednou kouká. Najednou je překvapenej. Najednou mu dochází, že tykání není jenom výhoda. Že když mi tykáš, tak ti můžu tykat taky. A to už není taková sranda, když ti začne tykat chlap, co má za sebou třicet let života navíc a nulovou trpělivost.
Protože moje tykání není roztomilé. Moje tykání je pedagogické.
Já v duchu vedu celý rozhovor, který se nahlas nesmí říct:
Víš, mladej, tykáš cizím lidem, protože tě nikdo nenaučil, že respekt se nedá stáhnout jako aplikace. Že se neinstaluje jedním klikem. Že se buduje.
Ale nahlas řeknu jen: Tak co, šéfe, stíháš dneska i zdravit, nebo je to v placený verzi?
A to je na tom to nejkrásnější. Oni vlastně ani neví, že jsou neslušní. Oni si myslí, že jsou moderní. Neformální. Přátelští. Otevření.
Jenže rozdíl mezi přátelskostí a nevychovaností je přesně jedno slovo: dobrý den.
My jsme vyrůstali v době, kdy se zdravilo. Všude. I když jsi někoho nenáviděl, tak jsi ho aspoň pozdravil. Protože slušnost nebyla pocit, ale povinnost.
Dneska je slušnost volitelný doplněk. Něco jako dark mode. Když chceš, zapneš. Když nechceš, tak prostě tykáš cizím lidem a říkáš si, že jsi autentický.
A nejvíc mě baví, když mi pak ten stejný mladý člověk řekne:
Ty jo, vy starší jste nějak citliví.
Ne. My nejsme citliví. My jsme jenom z generace, kde základní chování nebylo trauma, ale norma.
Tykání bez dovolení je přesně ten typ drobnosti, na kterém poznáš, že svět se posunul do režimu „všichni jsme kamarádi, ale nikdo se k nikomu nechová hezky“.
Oni chtějí blízkost bez vztahu. Neformálnost bez respektu. Kamarádství bez práce.
A tak já dál budu tykat zpátky. S úsměvem. Sarkasticky. Výchovně. Budu jim říkat:
Tak hele, kámo, to pípnutí je cena, ne nový level ve hře. A tohle je obchod, ne Discord server.
Protože někdo tu generaci vychovat musí. Když už to nestihli rodiče, učitelé a celý školský systém, tak aspoň já. U regálu s jogurtama. Pasivně agresivně. V duchu. A občas i nahlas.
A oni se budou divit. A já se budu bavit. Protože jestli mi má někdo tykat, tak ať je připravenej, že dostane i dědkovskou lekci ze slušného chování. Zdarma. Bez aplikace. A bez slevy.
