Článek
Pamatuju si dobu, kdy panelák měl jasná pravidla. Nepsaná, ale dodržovaná. Nekouříš sousedům do bytu. Nevrtaš v neděli ráno. A rozhodně, opravdu rozhodně, negriluješ na balkoně ve třetím patře mezi sušákem na prádlo a satelitem.
Dneska? Dneska přijdu domů, otevřu okno a místo čerstvého vzduchu dostanu plíce plné marinované krkovice. Připadám si jak v masně, co vybuchla.
Soused o patro níž si koupil elektrický gril. Protože prý klasický uhlí už je „neekologický“. Takže teď máme ekologický kouř. Moderní kouř. Udržitelný kouř. Smrdí úplně stejně, ale s lepším svědomím.
A on si tam stojí na balkoně. V trenkách. V ruce kleště. V druhé pivo. Děti pobíhají, manželka natáčí storíčko. A já nahoře větrám obývák a přemýšlím, jestli mi závěsy voní víc po kouři nebo po beznaději.
Dřív byl balkon na kytky, kolo a sušení prádla. Dneska je to kuchyně, bar, udírna a komunitní centrum v jednom. Ještě chybí DJ a vstupné.
A když si dovolíš otevřít pusu, tak jsi hned ten špatnej.
„Je to přece náš balkon.“
„Všichni grilujou.“
„To je normální.“
Ne, normální to není. Normální je grilovat tam, kde nejsou další čtyři byty nad tebou a tři vedle tebe. Normální je mít barák, zahradu, plot. Ne panelák, kde slyšíš sousedovi budík a víš, kdy jde na záchod.
Ale dneska se všechno musí přenést do města. I věci, co do města nepatří. Vesnické chování v paneláku. Oheň, kouř, maso, pivo, hluk. Akorát místo slepic máš parkovací dům a místo zahrady beton.
Dřív by se za to lidi stěhovali. Doslova. „Pepíku, pojď, soused griluje, tady se nedá žít.“
Dneska? Dneska se tomu tleská. „Ty jo, to je atmosféra! Takový komunitní život!“
Komunitní život… Já tomu říkám kolektivní uzení obyvatel.
Nejlepší je, že už to ani není výjimka. Každý druhý byt má gril. Elektrický, plynový, skládací, přenosný, chytrý. Chybí už jen aplikace:
Grilujeme, přijďte si přičichnout.
A samozřejmě, když se zeptáš, jestli by to nešlo dělat někde jinde, tak jsi nepřátelský, negativní, toxický člověk, co kazí radost. Protože dneska je největší zločin někomu zkazit zážitek. I kdyby ten zážitek byl, že ti smrdí byt jak hospoda po zavíračce.
Dřív se řešilo, aby si lidi navzájem nelezli na nervy. Dneska se řeší, aby se nikdo necítil omezený. Takže můžeš omezovat všechny ostatní, hlavně že ty jsi v pohodě.
Sousedi grilují, kouř jde nahoru, do oken, do ložnic, do dětských pokojů. Ale hlavně že mají pohodu. Chill. Relax. Městský piknik.
A já sedím doma, zavřená okna, v létě třicet stupňů, klimatizace hučí, pes kýchá a já si říkám: Tohle není bydlení. Tohle je experiment, kolik masa se vejde do jednoho vchodu.
Nejvíc mě fascinuje, jak se z bezohlednosti stal trend. Jak se z něčeho, co by dřív bylo považované za buranství, stal lifestyle. Gril na balkoně, reprák na plné koule, smích, alkohol, kouř, fotka, hashtag #letnípohoda.
Dřív by ti někdo řekl: „Hele, tady nejsi na zahradě.“
Dneska ti řeknou: „Hele, nebuď negativní.“
A to je přesně ten posun. Ne že se změnily domy. Změnili se lidi. Už se neptají, jestli obtěžují. Ptají se, jestli si to užívají. A když ano, tak je všechno v pořádku.
Takže sousedi grilují. V paneláku. Uprostřed města. A já už se ani nevztekám. Já už se jen dívám z okna, čichám vzduch jak pes na letišti a říkám si:
Dřív se za to stěhovalo. Dneska se tomu tleská. A zítra se budeme divit, proč je všude kouř, hluk a lidi, co si myslí, že svět je jejich balkon.
