Článek
Pamatuju si dobu, kdy kafe bylo kafe. Černé, horké, hořké a upřímné. Kafe se nepěnilo, kafe nekreslilo srdíčka, kafe se nefotilo. Kafe se pilo. Ideálně ve stoje, z hrnku, co pamatuje tři režimy a minimálně pět majitelů.
Dneska přijdu do kavárny a připadám si jak v laboratoři na výrobu kosmetiky. Všude sklo, světlo, dřevo, kytky a lidi v zástěrách, co vypadají, že místo kávy míchají elixír mládí.
Říkám: Prosím jedno kafe.
Slečna: Jaké?
Já: Normální.
Slečna: Espresso, lungo, flat white, cappuccino, latte, filtrované, batch brew, cold brew?
Já: Takový, co mě probudí a nestojí sto dvacet.
Nakonec se domluvíme na něčem, co se jmenuje flat white. Netuším, co to je, ale zní to, jako že by to mohlo mít aspoň kávu.
Dostanu kelímek. Vezmu ho do ruky. Lehký. Podezřele lehký. Upiju. A nic. Jen pěna. Pěna, pěna, pěna. Jak když si v koupelně spletu kelímek s kafem s kelímkem na vyplachování pusy po zubní pastě.
Pod pěnou někde dole je asi káva. Možná. Teoreticky. Prakticky je to tři centimetry tekutiny a zbytek je našlehaný vzduch s mlékem.
To není nápoj. To je podvod s bublinama.
Dřív sis objednal kafe a dostal jsi tekutinu. Dneska dostaneš emoci. Zážitek. Koncept. Filozofii v kelímku. A hlavně pěnu. Hodně pěny. Aby to vypadalo objemně. Stejně jako platy v inzerátech.
A ta cena. To je kapitola sama pro sebe. Za pěnu zaplatím víc než dřív za oběd v hospodě. A ještě se na mě barista tváří, že bych měl být vděčný, že mi to vůbec udělal.
Protože to není jen kafe. To je ruční práce. To je umění. To je proces. To je rituál.
Rituál? Já jsem chtěl pít, ne se účastnit spirituální ceremonie.
Dřív se kafe dělalo tak, že se nasypalo, zalilo, zamíchalo. Hotovo. Dneska to vypadá jak start rakety. Mlýnek, váha, stopky, teploměr, tlak, čas, úhel nalévání, typ vody, typ zrna, typ nálady baristy.
A výsledek? Pěna. Vždycky pěna.
A když si dovolím říct, že to chutná jako teplé mléko s nádechem kafe, tak se na mě koukají, jako bych urazil jejich rodinu.
Protože dnešní kafe není o chuti. Je o identitě. Když piješ cappuccino s ovesným mlékem, dáváš světu najevo, že jsi citlivý, uvědomělý a máš Spotify Premium. Když piješ cold brew, jsi moderní. Když piješ espresso, jsi buď Ital, nebo starý dědek.
Já jsem starý dědek. A chci, aby kafe chutnalo jako kafe. Ne jako teplá pěnová koupel pro jazyk.
Nejhorší je, že už si ani nemůžeš poručit „normální kafe“, protože normální kafe přestalo existovat. Je to sprosté slovo. Normální. Všechno musí být speciální, výběrové, řemeslné, alternativní, etické, udržitelné a ideálně pěstované mnichy v mlze.
Já nechci, aby moje kafe mělo příběh. Já chci, aby mě probralo.
Nezajímá mě, že zrnka pochází z malé farmy v horách, kde je sbírají šťastné opice při západu slunce. Mě zajímá, jestli po třech doušcích budu schopný fungovat.
Ale s dnešním kafem? Maximálně budu schopný usnout znova. Protože místo kofeinu do sebe leju horké mléko se vzpomínkou na kávu.
A to latte art. To je další kapitola. Srdíčka, lístečky, labutě. Krásné. Fakt. Umění. Ale k čemu mi je srdíčko na pěně, když pod ním není chuť?
To je jako kdyby ti někdo naservíroval talíř plný ozdob a pod tím jeden vařený brambor.
Dřív bylo kafe hnusné, ale fungovalo. Dneska je krásné, ale k ničemu.
Takže až mi příště někdo nabídne flat white s mikropěnou a jemnými tóny čokolády, odpovím jednoduše:
Dejte mi něco, co chutná jako kafe a ne jako mýdlová voda.
A když to nepůjde, tak si radši uvařím doma. Turka. Ze skleničky. Sedlina, hořkost, realita. Žádná pěna, žádné srdíčko, žádný barista s plnovousem. Jen kafe. Jak má být. Ošklivé. Levné. A funkční.
