Článek
Pamatuju si dobu, kdy vztah mezi člověkem a pokladní byl jednoduchý. Já položil zboží na pás, ona ho namarkovala, já vytáhl peněženku, zaplatil a šel domů. Maximálně se zeptala: Bude to všechno? a já řekl: Jo. A tím to haslo. Žádné otázky na identitu, žádné digitální výslechy, žádné QR kódy, žádné sbírání bodíků jako v mateřské škole.
Dneska? Dneska přijdu k pokladně a připadám si jak u výslechu na policii.
Máte naši aplikaci?
Ne.
Chcete si ji stáhnout?
Ne.
Máte zákaznickou kartu?
Ne.
Chcete ji?
Ne.
Tak přijdete o slevu.
Tak přijdu.
Já jsem přišel koupit mlíko, ne vstoupit do sekty.
Dřív se sbíraly známky maximálně na pohledy. Dneska sbíráš body, levely, odměny, cashbacky, výhody, exkluzivní nabídky, personalizované akce a ještě ti u toho někdo vysvětluje, že bez aplikace vlastně ani neexistuješ.
Bez aplikace jsi dneska podezřelý element. Jak když nemáš občanku nebo očkování. Jako by hotovost byla nějaká temná relikvie z doby kamenné. Přitom peníze jsou pořád to samé: kus papíru, který všichni chtějí a nikdo se neptá, odkud přišel. Ideální systém. Dokonalý. Fungoval stovky let. Ale ne, my ho musíme vylepšit.
Teď když vytáhnu bankovku, pokladní se na mě dívá, jako bych jí tam položil uloveného králíka. Chvíli váhá, jestli to smí přijmout, pak se rozhlédne, jestli to někdo vidí, a teprve potom ji opatrně strčí do kasy. Jak kdybych platil v drahých kamenech nebo zlatých dukátech.
A mezitím vedle mě stojí kluk, co pět minut loví v mobilu signál, protože mu spadla aplikace, nefunguje server, vypršela relace, potřebuje aktualizaci a ještě musí potvrdit obličejem, že je to fakt on a ne někdo, kdo mu ukradl telefon cestou pro housky.
Ale hlavně že je to moderní.
Dneska už nejdeš nakupovat. Dneska vstupuješ do digitálního ekosystému. Musíš mít účet, heslo, PIN, Face ID, otisk prstu, souhlas se zpracováním dat a ideálně ještě propojení s e-mailem, aby ti mohli poslat newsletter o tom, že sis koupil rohlík, a možná by ses mohl zajímat i o druhý rohlík, když už jsi tady.
Já žádný newsletter nechci. Já chci rohlík. Jeden. Ne digitální zážitek.
Nejvíc mě baví ten výraz pokladní, když řeknu: Nemám aplikaci.
To je pohled, který říká: Tento člověk patří do muzea. Mezi parní stroje a telefonní budky.
Jako by bez aplikace nebylo možné existovat. Jako by hotovost byla nějaký hack systému. Jako bys je okrádal o data, která si zaslouží.
Protože o to jde. Ne o slevu. Ne o pohodlí. Ale o to, že ty dneska nejsi zákazník. Ty jsi surovina. Datový důl. Pohybující se excelová tabulka. Aplikace je jen nástroj, jak tě sledovat, počítat, analyzovat a ideálně ti prodat ještě víc věcí, které nepotřebuješ.
Dřív obchodník věděl maximálně to, že chodíš často a kupuješ salám. Dneska ví, v kolik chodíš, co jíš, jak často, v jaké náladě, v jakém věku, v jakém příjmu a pravděpodobně i kdy umřeš, protože sis třikrát koupil chipsy a energetický nápoj.
A to všechno výměnou za slevu tři koruny padesát.
Já nechci personalizované nabídky. Já nechci, aby mi aplikace připomínala, že jsem si minule koupil pivo. Já si to pamatuju sám. A i kdyby ne, tak mi to nevadí.
Dřív jsi zaplatil a šel. Dneska zaplatíš a ještě tě aplikace pochválí. Gratulujeme, ušetřil jste 12 korun! Jste skvělý zákazník! Máte úroveň Silver! Ještě pět nákupů a dostanete digitální odznak!
Odznak. Za to, že chodím do obchodu. To už je fakt konec.
Já nechci být gamifikovaný. Já nechci levelovat nákupní košík. Já nechci sbírat body jako v kasinu. Já chci přijít, koupit, zaplatit a zmizet. Anonymně. Beze stopy. Jako normální člověk ve světě, kde se ještě dalo dýchat bez přihlášení.
Takže až se mě příště pokladní zeptá, jestli mám aplikaci, odpovím poctivě:
Nemám. Mám peníze. A ty fungovaly vždycky. Bez Wi-Fi, bez aktualizace, bez hesla a bez toho, aby o mně věděly víc než moje vlastní manželka.
A to je, milá civilizace, přesně ten důvod, proč si je budu držet, dokud to půjde. I kdybych měl být poslední člověk v samoobslužné pokladně, co nepípá, ale platí. Hotově. Jak barbar. Jak dinosaurus. Jak svobodnej člověk.
