Článek
Po zaplacení energií mám pocit, že už žiju spíš ze vzpomínek. Ne proto, že bych byl sentimentální, ale proto, že na skutečný život mi prostě nezbývají peníze. Elektřina si vezme svoje, plyn si vezme svoje, voda si vezme svoje a já si můžu vzít maximálně prášek na tlak a jít si lehnout.
Dřív jsem platil složenky tak nějak mimochodem. Byla to rutina. Otevřel jsem obálku, zaplatil, založil a šel dál žít. Dneska je placení energií plnohodnotný psychologický zážitek. Otevřu obálku, nadechnu se, přečtu částku, vydechnu, zasměju se, zanadávám, sednu si a přemýšlím, co všechno už vlastně nepotřebuju.
Energetické firmy mě znají líp než vlastní rodina. Každý měsíc mi píšou, jak se mají, kolik jim dlužím a že si váží mé věrnosti. Já si jich vážím taky. Hlavně proto, že bez nich bych sice zmrznul, ale aspoň bych neumřel finančně ještě před zimou.
Když zaplatím energie, zůstane mi na účtu taková částka, že by se za ni dalo přežít v roce 1983 celý měsíc. Dneska za to přežiju maximálně týden, pokud budu dýchat střídmě a jíst jen věci, co se dají označit jako „příloha“.
Dřív jsem měl peníze na plány. Dneska mám peníze na přežití. A někdy ani to ne. Největší investice mého stáří není dovolená ani nový nábytek, ale teplé ponožky a deka. Protože topení je luxus a svetr je strategie.
Pamatuju dobu, kdy jsme si doma svítili všude. V obýváku, v kuchyni, na chodbě, někdy i v koupelně, jen tak z rozmaru. Dneska svítím jen tam, kde se právě nacházím, a i tam občas váhám, jestli by nestačila svíčka a dobrý zrak.
Plyn zapínám s pocitem, že spouštím jadernou elektrárnu. Každé otočení kolečka na sporáku je malé finanční rozhodnutí. Uvařit si polévku? Nebo si radši vzpomenout, jak chutnala polévka v roce 1997?
A tak opravdu žiju hlavně ze vzpomínek. Vzpomínám na dobu, kdy jsem se nekoukal na ceny, ale na výlohy. Kdy jsem si koupil věci, protože jsem je chtěl, ne proto, že byly ve slevě nebo že byly poslední dostupné v rámci mého rozpočtového ekosystému.
Vzpomínky jsou dneska moje nejlevnější zábava. Nestojí nic, nezdražují a nejsou na ně zálohy. Můžu si vybavit dovolenou u moře, i když dneska je pro mě moře spíš metafora než reálný cíl. Moře znamená „hodně vody, kam se už asi nepodívám“.
Když přijde vyúčtování, mám vždycky pocit, že energetické firmy žijí úplně jiný život než já. Oni mají růst, investice, rozvoj. Já mám úspory, omezení a plánování, jestli si dneska pustím televizi, nebo si radši budu povídat s tichem.
Největší ironie je, že celý život jsem pracoval, abych měl ve stáří klid. A teď mám klid hlavně proto, že nikam nechodím, nic nekupuju a nikdo po mně nic nechce. To není klid, to je ekonomická meditace.
Když slyším mladé, jak si stěžují, že nemají energii, vždycky si pomyslím, že já ji mám. Jen si ji nemůžu dovolit používat. Mám energii na procházku, na čtení, na přemýšlení. Nemám energii na topení, vaření a světlo ve dvou místnostech najednou.
A tak sedím doma, svítím jednou lampou, topím jen večer a vzpomínám. Na výplaty, co měly smysl. Na účty, co byly jen čísla. Na dobu, kdy jsem se bál stáří kvůli zdraví, ne kvůli fakturám.
Dneska už se nebojím stáří. Bojím se další obálky. Té s logem energetické firmy. Protože vím, že mi zase připomene, že nežiju v realitě, ale v kompromisu.
A možná je to vlastně nový životní styl. Minimalismus po česku. Ne proto, že bych chtěl žít skromně, ale proto, že mi nic jiného nezbylo. Život bez světel, bez tepla navíc, bez zbytečností. Zato s bohatým vnitřním světem, kde je pořád rok 1990 a všechno ještě dávalo smysl.
Po zaplacení energií už totiž nežiju z peněz. Žiju z paměti. A musím říct, že ta je zatím pořád zdarma. I když občas taky vypadne proud. Hlavně večer, když si uvědomím, že zítřek bude zase stát stejně, ale já budu mít zase o trochu méně. Energie. I iluzí.
