Článek
Dřív byla charita jednoduchá věc. Viděli jste v televizi smutné dítě, přispěli jste stovkou, měli jste dobrý pocit a šli jste spát. Dneska? Dneska vás osloví charita ve chvíli, kdy jste psychicky nejzranitelnější. Přímo u pokladny. Po zaplacení. Když už nemáte sílu, peníze ani důstojnost.
Zaplatím nákup. Na displeji naskočí částka. Dívám se na ni a přemýšlím, jestli jsem omylem nekoupil ledničku místo jogurtu. A v tom se ozve ta otázka:
„Chcete přispět 20 Kč na charitu?“
To je krásná otázka. Upřímná. Lidská. Dojemná. Jenže je položená ve chvíli, kdy já bych spíš potřeboval charitu sám.
Stojím tam, peněženka prázdná, karta se ještě kouří po kontaktu s terminálem, a systém po mně chce další peníze. Ne na rohlík. Ne na mléko. Na dobrý pocit.
A teď nastává dilema.
Když dám „ano“, budu mít pocit, že jsem dobrý člověk. Ale taky budu mít doma o dvacet korun míň. Což je dneska zhruba půlka másla nebo jeden a půl rohlíku. To už je reálná ztráta.
Když dám „ne“, budu mít pocit, že jsem sobec, necita a morální troska, která odmítla pomoct světu, protože si koupila levný salám.
Takže stojím u pokladny, za mnou fronta, přede mnou blikající obrazovka a já mám během pěti vteřin rozhodnout o svém charakteru.
To není nákup. To je psychologický test.
Navíc se mě neptá člověk. Ptá se mě stroj. Chladný, bez emocí, s hlasem, který zní jako digitální svědomí. Kdyby se mě zeptala paní prodavačka, možná bych to snesl líp. Mohli bychom si vyměnit pohledy, já bych si povzdechl, ona by chápavě kývla. Lidské.
Ale stroj nezná slitování. Stroj neví, že mám důchod. Stroj neví, že máslo stojí skoro jako nájem. Stroj prostě chce vědět: „Jsi dobrý, nebo špatný člověk? Ano, nebo ne?“
A nejhorší je, že to všichni kolem slyší. Když řeknu „ne“, mám pocit, že se na mě dívají. Že si lidi v hlavě říkají: „Podívej se na něj, skrblík, ani dvacku nedá.“
Nikdo neví, že jsem předtím dal padesát na sbírku na ulici. Nikdo neví, že podporuju vnoučata, kočku sousedky a občas i sám sebe. Všichni slyší jen to „ne“.
A tak někdy radši řeknu „ano“. Ne proto, že bych chtěl. Ale proto, že se nechci cítit jako veřejný nepřítel solidarity.
Jenže pak přijdu domů, kouknu do peněženky a zjistím, že jsem dal peníze na charitu, ale nemám na kafe. Takže sedím v kuchyni, piju teplou vodu a jsem dobrý člověk bez kofeinu.
Největší paradox je, že ty peníze nedáváte přímo lidem. Dáváte je korporaci, která je „pošle dál“. Takže já, chudý důchodce, dávám peníze velkému řetězci, aby on mohl vypadat jako zachránce světa.
Na konci roku pak firma vydá tiskovou zprávu: „Díky našim zákazníkům jsme vybrali miliony na charitu.“
Ne díky firmě. Díky lidem, co si koupili tři rohlíky a nechali se vydírat svědomím.
Je to geniální systém. Firma prodá zboží. Zákazník zaplatí. Pak zákazník ještě přispěje. Firma se pochlubí. Všichni spokojení. Kromě zákazníka, který doma počítá drobné.
Dřív vás v obchodě maximálně zeptali, jestli chcete účtenku. Dneska se vás ptají, jestli chcete zachránit svět. Příště se mě možná zeptají, jestli nechci adoptovat pandu nebo přispět na výzkum vesmíru.
Já bych hlavně chtěl přispět na výzkum, proč je máslo tak drahé.
Takže dnes už mám strategii. Když se mě pokladna zeptá na charitu, usměju se, v duchu se omluvím lidstvu a zmáčknu „ne“. Ne proto, že bych byl zlý. Ale proto, že solidarita by neměla začínat u lidí, kteří sami balancují mezi salámem a paštikou.
A jestli chce někdo opravdu pomoct světu, ať se mě zeptá jindy. Ne ve chvíli, kdy jsem právě zaplatil za tři položky cenu menší dovolené a snažím se vzpomenout, kam jsem dal poslední dvacku.
