Článek
Čekárna u lékaře je zvláštní sociální experiment. Přijdete tam jako anonymní člověk s diskrétním problémem a odcházíte jako účastník cizí životní zpovědi, kterou jste nikdy slyšet nechtěli.
Já jsem si myslel, že čekárna je místo ticha. Takový chrám utrpení, kde se lidé tiše trápí, koukají do mobilu nebo do zdi a předstírají, že nejsou nervózní. Jenže pak se vždycky objeví ON.
Ten člověk.
Ten, co si sedne, rozhlédne se a po třiceti vteřinách usoudí, že celá místnost je jeho terapeut.
„No já už to mám s těma zádama pět let…“
A je to v háji.
Nikdo se neptal. Nikdo neprojevil zájem. Nikdo ani nenaznačil, že by chtěl slyšet detailní popis jeho páteře od křížů až po krk. Ale on už jede. Bez brzd. Bez studu. Bez ohledu na to, že vedle sedí těhotná žena, student medicíny a já, který jsem přišel jen na tlak.
Nejdřív je to nenápadné. Takové testování terénu.
„No, já jsem byl už třikrát na magnetu…“
Všichni mlčí. To je chyba. To je přesně ten signál, který ten člověk potřebuje. Ticho chápe jako souhlas. Jako pozvánku. Jako publikum.
„A pak mi řekli, že to může být plotýnka… nebo nádor… ale spíš plotýnka…“
Teď už to slyší celá čekárna. I ti, co přišli na ušní. A hlavně ti, co si mysleli, že mají dobrý den.
Zdravotní vypravěči jsou zvláštní druh lidí. Mají v sobě neuvěřitelnou potřebu sdílet. Ne radost. Ne štěstí. Ale detaily. Čím intimnější, tím lepší.
Nikdy nezačnou pozitivně. Nikdy neřeknou:
„Cítím se dobře.“
Vždycky je to:
„No já už jsem myslel, že umřu.“
A pak následuje popis. Barvitý. Včetně barev, tvarů, konzistence a zvukových efektů.
Jednou jsem seděl vedle paní, která popisovala svou operaci tak podrobně, že jsem se začal potit, a to jsem byl úplně zdravý. Vysvětlovala, kde jí co vyndali, co jí našli, co jí nechali a co jí zapomněli.
Vedle mě pán zbledl. Studentka zvedla hlavu od skript. Já jsem začal litovat všech svých životních rozhodnutí, která mě přivedla do téhle místnosti.
Nejhorší je, že tihle lidé mají zvláštní schopnost mluvit bez pauzy. Nezastaví se na nádech. Nečekají reakci. Nepotřebují odpověď. Oni nepotřebují dialog. Oni potřebují svědky.
Je to jako živý podcast o lidském úpadku.
„A pak mi doktor řekl, že to není dobrý… a já říkám, pane doktore, mě už bolí i když dýchám… a on říká, no to je normální v mém věku…“
V jakém věku? To už se nikdy nedozvíme, protože mezitím začne kapitola dvě: kolena.
A kapitola tři: tlak.
A kapitola čtyři: manžel.
A kapitola pět: jak to všechno začalo v roce 1997 na chalupě.
Čekárna se mezitím mění v komunitní centrum. Lidé, co ještě před chvílí neznali ani jméno toho člověka, už vědí jeho rodné číslo, krevní skupinu a jak vypadala jeho stolice včera ráno.
Zajímavé je, že tihle lidé nikdy nemluví potichu. Nikdy si nešeptají. Oni mluví hlasem, jako by stáli na náměstí a prodávali brambory.
Protože jejich příběh je důležitý. Musí být slyšet. Je to boj s osudem. Je to drama. Je to seriál na pokračování. A my jsme nucené publikum.
Jednou jsem to zkusil. Nasadil jsem sluchátka. Hudba nahlas. Myslel jsem si, že se odpojím. Neodpojil. Ten člověk mluvil tak hlasitě, že jsem slyšel každé slovo přes dvě vrstvy izolace a jednu písničku od Karla Gotta.
Dokonce se ke mně naklonil a řekl:
„Já vám to klidně zopakuju, jestli jste to neslyšel.“
To je ta hrůza. Oni nepochybují, že chcete poslouchat. Oni jsou přesvědčení, že sdílení jejich zdravotního stavu je služba veřejnosti. Osvěta. Prevence. Varování.
„Abyste věděl, jak to chodí…“
Nechci vědět, jak to chodí. Já chci jen recept. Nebo razítko. Nebo pět minut klidu, než mě někdo píchne.
Ale ne. Místo toho poslouchám příběh cizího člověka od narození po současnost, včetně všech vedlejších diagnóz, rodinných traumat a historek z nemocnice, které by se měly vyprávět maximálně u piva a jen lidem, co vás mají opravdu rádi.
Čekárna je totiž jediné místo, kde se z introvertů stávají mlčící oběti a z extrovertů neplacení moderátoři.
A čím jste starší, tím je to horší. Mladí lidi koukají do mobilu. Důchodci koukají do vás. A mluví. O všem. Bez filtru. Bez studu. Bez zastávky.
Protože ve stáří už není co skrývat. Tělo nefunguje, paměť taky ne a hranice soukromí se rozpustí jako cukr v kafi.
A tak sedím v čekárně, poslouchám cizí zdravotní román, vím víc o jeho žlučníku než o vlastním synovi a říkám si:
Že by bylo vlastně jednodušší, kdyby tam místo lékaře seděl rovnou spisovatel. Sepsal by to všechno, vydal knihu a my bychom si ji mohli přečíst doma. V tichu. Dobrovolně.
Protože jediná diagnóza, kterou mají všichni ti vypravěči společnou, je tahle:
Absolutní neschopnost mlčet v čekárně.
