Článek
Kdyby existovala olympiáda ve stěžování si na ceny, senioři by brali zlato, stříbro i bronz. A ještě by si stěžovali, že medaile jsou z nekvalitního kovu a za jejich mládí byly těžší.
„Všechno je dneska drahý,“ říkám to já. Říká to soused. Říká to paní u pokladny. Říká to pán, co si právě koupil kávovar za tři tisíce, protože byl „ve slevě“. Říká to babička, co nadává na máslo za padesát, ale v ruce drží čtvrtý polštářek s nápisem „Pro nejlepší babičku na světě“.
Existuje zvláštní ekonomický paradox stáří: senioři mají pocit, že nemají peníze, ale zároveň je utrácejí za naprosté blbosti, které by si v produktivním věku nikdy nekoupili. V padesáti řešíte hypotéku. V sedmdesáti řešíte, jestli si koupíte hrnek s kočičkou, nebo s vtipným nápisem.
A vždycky ho koupíte.
Já osobně mám doma pět hrnků. Všechny s nápisem „Nejlepší děda“. Problém je, že nejsem nejlepší děda. Nejsem ani průměrný děda. Jsem děda, co zapomněl vnoučeti k narozeninám popřát a pak mu to chtěl vynahradit čokoládou, kterou snědl cestou.
Ale hrnky mám. A každý má jiný font. Jiný obrázek. Jiný odstín modré. Všechny stály minimálně dvě stě korun. A všechny jsem koupil s pocitem, že „to bylo levný“.
Senioři nadávají na ceny v obchodě, ale v dárkových krámech se chovají jako američtí turisté v Paříži. Najednou neexistuje rozpočet. Neexistuje rozum. Existuje jen emoce: to je hezký, to se mi líbí, to by se mohlo hodit, to se bude jednou hodit, to je ve slevě, to je jen za 299, to už si nekoupím nikde jinde.
A pak doma zjistíte, že máte:
- sedm dek s nápisem „Home sweet home“
- tři sošky andělíčků bez hlavy
- dvanáct svíček, které nikdy nezapálíte
- magnet na lednici z místa, kde jste nikdy nebyli
Ale máslo za padesát je samozřejmě skandál století.
Nejvtipnější je, že senioři mají naprosto selektivní vnímání drahoty. Chléb je drahý. Elektřina je drahá. Léky jsou drahé. Ale keramická žába za čtyři sta korun? Ta je „roztomilá“.
Hrnek s nápisem „Nejlepší děda na světě“ není výdaj. To je investice do identity. To je důkaz, že ještě existujete. Že jste pořád někdo. I když už vás bolí kolena, zapomínáte jména a nevíte, proč jste šli do kuchyně.
Ten hrnek vám ráno říká: jsi nejlepší. I když ve skutečnosti jste včera hledali brýle půl hodiny a měli je na hlavě.
A tak vzniká nový typ chudoby: pocitová chudoba. Senioři mají plné byty, plné skříně, plné šuplíky, ale prázdnou představu o hodnotě peněz. Všechno je drahé, ale všechno si nějak koupí. Jen ne to, co skutečně potřebují.
Potřebovali by nový matraci. Nekoupí. Potřebovali by lepší boty. Nekoupí. Potřebovali by zubaře. Odloží. Ale pátý hrnek? Ten je neodkladný.
Protože skutečný strach stáří není nedostatek peněz. Skutečný strach je, že už si nic nekoupíte, co by vás potěšilo. A tak si radši koupíte další blbost. Abyste měli aspoň pocit, že ještě můžete.
A pak sedíte doma, pijete kávu z hrnku „Nejlepší děda“, koukáte na účet za elektřinu a říkáte si:
„To je strašný, jak je dneska všechno drahý.“
A mezitím na poličce už čeká šestý hrnek. Ve slevě. Samozřejmě.
