Článek
Pamatuju si dobu, kdy vztah mezi hostem a obsluhou byl jednoduchý a přehledný. Já jsem si sedl. Ona přišla. Řekla „Dobrý den“. Já řekl „Prosím si“. A svět se točil dál v harmonii, bez potřeby kamarádství, bez citového napojení a bez oslovení, které používám maximálně na lidi, co mi pomáhali stěhovat ledničku.
Dneska přijdu do bistra a mám pocit, že jsem vstoupil do party kamarádů, kam mě nikdo nepozval. Všichni jsou hrozně „na pohodu“. Všichni mi tykají. Všichni mi říkají „kámo“. A já tam sedím, hladový, zmatený a přemýšlím, jestli jsem omylem nepřišel na narozeninovou oslavu cizího člověka.
„Tak co, kámo, dáš si dneska něco lehkýho?“
Ne, kámo, já si dám řízek. Těžký. Mastný. A ideálně bez psychologického profilu k tomu.
Kdy se z obsluhy stali kamarádi? Kdy se z profesionálního vztahu stal takový ten divný pseudovztah, kde se tváříme, že se známe, ale vlastně bychom si ani nepůjčili propisku?
Dřív jsi šel do hospody a cítil ses jako host. Dneska se cítíš jak v coworkingu s alkoholem. Všichni si tykají, všichni se usmívají, všichni jsou strašně neformální. Jenže někde mezi „kámo“ a „hej ty“ se ztratila slušnost.
Já nechci, aby se ke mně někdo choval chladně. Ale taky nepotřebuju, aby mi cizí člověk říkal „kámo“, jako bychom spolu právě přežili vojnu nebo rozvod.
Protože slovo „kámo“ má mít váhu. Kámo je člověk, co ti pomůže ve tři ráno. Kámo je ten, co ti půjčí peníze a nebude se ptát proč. Kámo je ten, kdo ví, že piješ pivo bez pěny a nenutí tě ochutnávat IPA s příchutí manga.
Kámo není člověk, co mi za 189 korun prodává burger a ještě se mě ptá, jestli ho chci „v kombo verzi“.
A nejhorší je, že když si dovolíš zareagovat formálně, tak jsi za exota. Když řekneš „Dobrý den“ a „Prosím si jídelní lístek“, tak na tebe koukají, jako bys mluvil latinsky.
Protože dneska se nenosí slušnost. Dneska se nosí autenticita. Přirozenost. Kamarádíčkování. Všichni si hrají na to, že jsou jedna velká parta, i když se vidí poprvé a pravděpodobně naposledy v životě.
Je to taková falešná blízkost. Iluze vztahu. Jako když ti aplikace napíše „Vážíme si vás“, ale zároveň ti zvedne cenu o dvacet procent.
Servírka mi říká „kámo“, protože ji to učili na školení. Protože to zní přátelsky. Protože prý se pak zákazník cítí líp. Já se necítím líp. Já se cítím starší. A trochu zbytečně.
Protože já nechci být její kámo. Já chci, aby si pamatovala objednávku. Aby mi nepřinesla vlažné pivo. Aby se nezeptala „je to v pohodě?“ když to v pohodě není. To je celé.
Celá tahle posedlost kamarádstvím je vlastně jen další důkaz, že dnešní svět se bojí formálnosti. Bojí se odstupu. Bojí se rolí. Všichni chtějí být všem blízcí, ale nikdo už neví, kde má kdo hranice.
Takže servírka mi řekne „kámo“. Já se usměju. V duchu si povzdechnu. A odpovím:
„Prosím vás, dal bych si guláš.“
Protože nejsme kámo. Nejsme rodina. Nejsme komunita. Jsme dva lidi v obchodním vztahu: ty mi dáš jídlo, já ti dám peníze. A ideálně oba odejdeme spokojení, bez nutnosti si hrát na přátelství.
A hlavně: když mám hlad, nepotřebuju kamaráda. Potřebuju, aby mi někdo donesl jídlo. Rychle. Teplé. A bez oslovení, které zní, jako bychom spolu kdysi kradli značky ze silnice.
