Článek
Když jsem se poprvé nastěhoval do domova důchodců, měl jsem pocit, že vstupuju do klidného přístavu. Takové to místo, kde se maximálně řeší, kdo má vyšší tlak a komu dneska chutnala kaše. Člověk čeká ticho, šachy, televizi a maximálně občasnou hádku o otevřené okno.
To jsem se ale krutě spletl.
Domov důchodců není klidný přístav. Domov důchodců je politická aréna. Je to kombinace parlamentu, reality show a třídního kolektivu ze základky. Jen s tím rozdílem, že nikdo neumí odejít domů a všichni mají až příliš času řešit úplně všechno.
Kdo si myslí, že intriky jsou jen v seriálech typu Ulice, ten v životě nebyl mezi seniory.
Tady se neřeší lásky mladých herců. Tady se řeší, kdo komu ukradl místo u okna v jídelně. Kdo komu řekl, že smrdí. Kdo byl dřív na chodbě a kdo se na koho podíval „divně“. A hlavně: kdo se s kým baví a proč už se nebaví se mnou.
Všechno má svoje frakce. Skupina u televize. Skupina na kuřárně. Skupina na lavičce před barákem. Každá má svoje vůdce, svoje informátory a svoje oběti. Informace se šíří rychleji než covid:
„Marie si stěžovala na personál.“
„Karel má novou návštěvu, prý ženskou.“
„Franta řekl, že polívka byla studená, ale potichu, aby ho slyšeli jen vybraní.“
A pak se to rozjede. Pomluvy, domněnky, překroucené věty, dramatické pauzy. Z jedné věty vznikne celý příběh. Z jednoho pohledu román. Z jednoho kýchnutí podezření na smrtelnou nemoc.
Největší zbraní nejsou nože ani jedy. Největší zbraní je věta:
„To jsem slyšel, ale nechci to říkat nahlas…“
To je konec. V tu chvíli je zle. Protože co se řekne šeptem, to se bere jako stoprocentní pravda. Nikdo už neřeší, jestli je to blbost. Hlavní je, že je to šťavnaté.
Jedna paní přestala chodit na kávu, protože se prý „moc kamarádí s personálem“. Což v překladu znamená, že jednou dostala sušenku navíc. Jiný pán se stal nepřítelem číslo jedna, protože si dovolil říct, že televizní hlasatelka je hezká. To bylo okamžitě vyhodnoceno jako morální úpadek.
A pak jsou tu aliance. Důchodcovské koalice. Dva proti jednomu. Tři proti čtyřem. Kdo s kým sedí, ten s tím drží. Kdo si přesedne, je zrádce. Kdo se pozdraví s někým „z druhého tábora“, je podezřelý.
Je to jak studená válka, akorát místo jaderných zbraní se používají pomluvy o inkontinenci.
Největší ironie je, že všichni tvrdí, jak jsou už staří na drama. Jak chtějí klid. Jak je nebaví řešit blbosti. A pak stráví tři hodiny denně tím, že řeší, kdo komu řekl co o komu.
Domov důchodců je v tomhle horší než jakýkoliv seriál. Protože v seriálu aspoň víte, že je to scénář. Tady si všichni myslí, že jsou v hlavní roli vlastního životního dramatu. A že každý pohled, každé slovo a každé mlčení má hluboký význam.
Rozdíl je jen jeden. V televizi jsou hezcí herci. Tady jsme my. Křiví, pomalí, vrásčití, s brejlemi, berlemi a vzpomínkami na to, jací jsme byli kdysi. A možná právě proto jsou ty intriky ještě horší. Protože už nemáme co ztratit – kromě pověsti na chodbě mezi výtahem a jídelnou.
A tak se tu žije. V domově, kde je víc politiky než v parlamentu, víc dramat než v seriálu a víc spiknutí než v detektivce. Jen bez hezkých tváří, bez hudby na pozadí a bez možnosti přepnout kanál.
Tady totiž nejde vypnout realita. Tady se v ní sedí celý den. A čeká se, kdo dneska o kom zase něco „slyšel“.
