Článek
Pamatuju dobu, kdy se v Česku mluvilo česky. Ne dokonale, ne krásně, někdy drsně, někdy sprostě, ale aspoň to byl jazyk, ve kterém ses mohl pohádat, objednat si pivo a říct si, že život stojí za houby. Dneska už ani život nestojí za houby. Dneska je „life is hard“.
Sednu si do kavárny a mám pocit, že jsem omylem přešel hranice. Menu v angličtině, obsluha v angličtině, nápisy v angličtině. Jediné, co je česky, je účtenka. Protože daně se pořád platí v mateřštině.
„Hi, what would you like?“
„Prosím?“
„Oh… ehm… co byste si přál?“
Ten pohled. Jako kdybych jí právě oznámil, že nemám internet.
Dneska je strašně moderní neumět česky. Respektive umět ji tak napůl, s přízvukem, s anglickou skladbou vět a s výrazem, že mluvit rodným jazykem je něco trapného, skoro provinčního. Jako nosit ponožky v sandálech.
Mladí lidé dneska nemluví. Oni „komunikují“. Nedělají chyby. Oni „failují“. Nejsou unavení. Oni jsou „tired“. A když jsou hodně unavení, tak jsou „burned out“, protože vyhořet česky už nestačí, to by nebylo dost dramatické.
Česky už se dneska nedá být moderní. Česky se dá být maximálně tak „divnej strejda“.
Všechno musí být anglicky, aby to znělo důležitě. Máš meeting, ne poradu. Máš feedback, ne zpětnou vazbu. Máš deadline, ne termín. A když to nestihneš, tak jsi under pressure, ne v háji.
Nejvíc mě baví, když lidi mluví anglicky, ale vlastně neumí ani anglicky, ani česky. Vzniká tak nový jazyk, kterému rozumí jen oni sami. Něco mezi Prahou, Netflixem a firemním školením.
„Já jsem teďka jako fakt busy, nestíhám, mám strašně moc věcí na to do listu.“
Do listu čeho? Nákupního seznamu? Závěti?
A pak přijde zahraniční turista, který umí anglicky doopravdy, a najednou je ticho. Protože naše světovost funguje jen v bezpečném prostředí mezi lidmi, co jsou na tom jazykově úplně stejně mizerně.
My nejsme bilingvní národ. My jsme národ, co si myslí, že je bilingvní, protože umí říct „sorry“ místo „promiň“.
Je to taková jazyková póza. Vypadat chytře. Světově. Globálně. I když vlastně nevíš, jak se česky řekne polovina věcí, které denně používáš.
Dřív se lidi styděli, že neumí cizí jazyk. Dneska se nestydí, že neumí vlastní.
Když slyším dvacetiletého člověka, jak se nedokáže souvisle vyjádřit česky bez pěti anglických slov, tak mi to nepřijde světové. Mně to přijde smutné. Jako když máš drahý mobil, ale neumíš si zavolat babičce.
Celá tahle anglická mánie je vlastně jen další verze komplexu. Malý národ, malý jazyk, tak si ho radši vylepšíme cizím. Abychom se cítili důležitější. Abychom zněli, jako že patříme do světa.
Ale svět nezačíná angličtinou. Svět začíná tím, že víš, kdo jsi a odkud jsi. A jestli neumíš mluvit vlastním jazykem, tak ti nepomůže ani deset certifikátů z Duolinga.
Největší paradox je, že čím víc lidí mluví anglicky, tím míň si rozumíme. Všechno je plné cizích slov, ale smysl se ztrácí. Všichni jsou „open minded“, ale nikdo už neumí normálně říct, co chce.
Takže tady sedím, v České republice, poslouchám „small talk“ v angličtině, která není angličtina, a říkám si, že jsme se stali světovými hrozně rychle. Rychleji, než jsme se stihli naučit být sami sebou.
Světoví bez světa. Anglicky bez angličtiny. A česky… jen když se rozbije internet.
