Článek
Všichni mluví o ochraně seniorů, ale hlavně chrání svoje zisky. To je věta, která mi začala vrtat hlavou ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jsem údajně jedna z nejchráněnějších skupin ve společnosti, a přesto se bojím každého zazvonění u dveří víc než exekutora v devadesátkách.
Kam se dneska podíváš, tam se někdo ohání slovem „senior“. Senioři sem, senioři tam. Speciální programy pro seniory, výhodné balíčky pro seniory, ochrana seniorů, péče o seniory, bezpečí pro seniory. Kdybych to bral doslova, měl bych žít v bavlnce, mít klid, jistotu a maximálně řešit, jestli si dám kafe nebo čaj.
Realita je taková, že řeším, jestli si můžu dovolit obojí.
Ochrana seniorů dneska vypadá zvláštně. Nechrání mě před chudobou, nechrání mě před samotou, nechrání mě před tím, že ceny rostou rychleji než moje schopnost počítat drobné. Ale zato mě chrání před tím, abych náhodou neutratil peníze špatně. Tím, že mi je někdo pomůže utratit ještě hůř.
Všichni se tváří, že mi chtějí pomoct. Banka mi chce pomoct investovat. Pojišťovna mi chce pomoct zajistit budoucnost. Energetická firma mi chce pomoct optimalizovat náklady. Telefonní operátor mi chce pomoct zůstat ve spojení se světem. A každý z nich si z té pomoci vezme takový malý, nenápadný, měsíční kousek.
Takový kousek, že ho skoro nevidíš. Jen ho cítíš. Na konci měsíce. V peněžence. V náladě. V tlaku.
Nejvíc mě baví, když se někdo ohání tím, že „chrání seniory před podvodníky“. To je krásné. A pak mi ten samý někdo nabídne produkt, který je legální, oficiální, schválený, ale stojí mě třikrát víc, než bych čekal. Takže nejsem okradený. Jsem jen „zákazník“.
To je geniální trik. Když tě okrade zloděj, jsi oběť. Když tě obere firma, jsi klient. A klient si přece nemůže stěžovat. Klient má smlouvu. Klient souhlasil. Klient měl číst malé písmo.
Já jsem celý život věřil, že ochrana znamená, že se někdo postará o slabší. Dneska mám pocit, že ochrana znamená, že se někdo postará, aby slabší nepřišel o peníze příliš rychle. Aby to šlo postupně. Na splátky. S úsměvem.
Všiml jsem si, že všichni, kdo chtějí chránit seniory, na tom zároveň nějak vydělávají. Nikdy jsem nepotkal ochránce seniorů, který by přišel a řekl: „Tady máte víc peněz a nic za to nechci.“ Zato jsem potkal spoustu ochránců, kteří přišli a řekli: „Tady máte lepší produkt, jen to bude stát trochu víc.“
A to „trochu víc“ je v důchodu vždycky hodně.
Největší ochrana seniorů dneska probíhá v reklamách. Tam jsme všichni usměvaví, aktivní, sportujeme, cestujeme, objímáme vnoučata a popíjíme kávu na terase. V reálném životě sedíme doma, koukáme na ceny v letáku a přemýšlíme, jestli je sleva opravdu sleva, nebo jen nový způsob, jak nám vysvětlit, že si máme koupit něco, co nepotřebujeme.
Mám pocit, že ochrana seniorů se dneska zaměnila za péči o seniorský trh. My nejsme lidé, my jsme segment. Cílová skupina. Statistika. Balíček. Produkt. Když někdo řekne „myslíme na seniory“, většinou to znamená „našli jsme nový způsob, jak z nich dostat peníze slušně, legálně a s dobrým pocitem“.
A nejlepší je, že se to celé dělá v mém zájmu. Vždycky v mém zájmu. Nikdy v jejich. Oni mi přece pomáhají. Oni mi přece chtějí usnadnit život. Oni mi přece chrání budoucnost.
Moje budoucnost vypadá tak, že budu mít tři pojištění, dva tarify, jeden filtr na vodu, čtyři smlouvy a pořád stejný důchod.
Ale budu chráněný. Oficiálně.
Celý ten systém je strašně chytrý. Nepotřebuje, aby mě okrádal. Stačí, že mě přesvědčí, že mi pomáhá. Že bez něj bych byl ztracený. Že bez jeho produktů bych byl ohrožený. Že bez jeho služeb bych nebyl moderní senior, ale jen obyčejný starý chlap, co se snaží přežít.
Takže mě chrání. Před čím? Před tím, abych si nechal peníze v peněžence. Před tím, abych měl klid. Před tím, abych byl jednoduchý.
A čím víc mě chrání, tím víc mám pocit, že ta ochrana je hlavně ochrana jejich obchodního modelu. Aby fungoval dál. Abych dál platil. Abych dál podepisoval. Abych dál věřil, že to všechno je pro moje dobro.
Možná jsem cynický. Možná jsem jen starý. Ale někdy si říkám, že nejlepší ochrana seniora by byla strašně jednoduchá: dát mu dost peněz na důstojný život a nechat ho na pokoji.
Jenže to by na tom nikdo nic nevydělal. A to je, zdá se, jediný typ ochrany, který se dneska moc nenosí.
