Článek
Pamatuju si dobu, kdy obchod fungoval takhle: přišel jsi, vzal sis zboží, položil ho na pás, paní pokladní to namarkovala, ty jsi zaplatil a šel jsi domů. Jednoduché. Efektivní. Lidské.
Dneska přijdu do obchodu a připadám si jak na školení nových zaměstnanců. Všude samoobslužné pokladny, jeden skutečný člověk někde v rohu a dvacet strojů, co na mě blikají jak výherní automaty v kasinu.
Vezmu košík, dojdu k pokladnám a slyším:
„Zvolte způsob platby.“
Ještě než jsem si sundal bundu.
Tak já volím způsob: hotovost, ruce, lidský kontakt.
Systém volí: neexistuješ, běž k robotovi.
Takže stojím u stroje a učím se novou profesi – pokladní amatér. Pípnu rohlík. Špatně. Vážím jablko. Špatně. Sáček chybí v systému. Asistence je na cestě. Asistence má dvacet lidí před sebou.
Já tam stojím, fronta za mnou, lidi funí, stroj na mě mluví, že „neočekávaná položka v zavazadlovém prostoru“. Já žádný zavazadlový prostor nemám, já mám igelitku z roku 2003.
Dřív mě obsluhovali. Dneska mě kontrolují, jestli jsem se obsloužil správně.
A to je na tom to nejkrásnější. Já dělám práci za ně, ale oni mi stejně nevěří. Kamera sleduje každý pohyb, váha kontroluje každý gram, systém čeká, jestli něco neukradnu.
Takže shrnutí:
Já makám.
Stroj mě komanduje.
A obchod mě podezírá.
To je sen moderního kapitalismu.
Dřív jsi šel do obchodu jako zákazník. Dneska jdeš jako neplacený zaměstnanec pod dohledem umělé inteligence.
Sám si hledáš zboží.
Sám ho skenuješ.
Sám ho balíš.
Sám platíš.
Chybí už jen, aby sis večer umyl podlahu a zítra přišel na ranní směnu.
A nejlepší je ta iluze, že je to „rychlejší“. Ano, pokud kupuješ jednu žvýkačku a nic nevážíš. Jakmile máš tři rohlíky, banány a housky, strávíš u toho víc času než u normální pokladny v roce 1998.
Navíc musíš umět číst. Dotýkat se obrazovky. Rozumět ikonám. Mít nervy. A ideálně doktorát z informatiky, když ti to napíše:
„Produkt nelze identifikovat.“
Já ho identifikuju. Je to rohlík. Byl rohlík včera, dneska i zítra. Ale stroj s tím má existenciální krizi.
A když už se konečně dostaneš k platbě, přijde další fáze hry:
„Přiložte kartu.“
Přiložím.
„Opakujte akci.“
Opakuju.
„Platba zamítnuta.“
Já: proč?
Stroj: nevím, ale zkus to znovu, otroku.
Dřív, když něco nefungovalo, pokladní řekla: „To nic, zkuste jinou kartu.“
Dneska ti stroj řekne: „Chyba systému“ a ty máš chuť hodit mléko na zem a jít domů.
A teď to hlavní. Proč to všechno existuje? Kvůli nám? Ne. Kvůli úspoře. Méně lidí, méně platů, víc zisku. My makáme zadarmo a ještě máme pocit, že je to moderní.
Je to geniální. Přesvědčili zákazníky, aby dělali práci zaměstnanců, a ještě se za to cítili chytře. „Já chodím na samoobslužnou, je to rychlejší.“
Ano, a taky zadarmo pracuješ pro korporaci. Gratuluju.
Za chvíli to bude další level. Přijdeš do obchodu, sám si vyložíš zboží z kamionu, sám ho naskladníš, sám si ho koupíš a při odchodu ti přijde notifikace:
Děkujeme za směnu.
A já čekám, kdy mi konečně přijde výplata. Když už skenuju, vážím, řeším chyby systému, stojím frontu a ještě se usmívám na kameru, tak bych si zasloužil aspoň stravenku.
Dřív jsem chodil nakupovat.
Dneska chodím pracovat do obchodu, kde mě nikdo nezaměstnal.
A nejhorší je, že když pak najdeš normální pokladnu s člověkem, máš pocit, že jsi objevil muzeum. Stojíš tam dojatý, koukáš na paní pokladní a říkáš si:
Ty jo… živý člověk. To je jak z dokumentu o minulém století.
Takže ano, všude samoobslužné pokladny. Všichni jsme zaměstnanci. Bez smlouvy, bez platu, bez benefitu.
Jediný benefit je, že si můžeš pípnout rohlík. A připadat si u toho důležitě. Na pět vteřin. Než ti to napíše:
„Asistence je na cestě.“
