Článek
Typický průběh: matka neustále přiváží do nemocnice své dítě, kterému je čím dál hůře a nikdo neví proč. Dítě je opečovávané až přehnaně, matka je starostlivá a patřičně zdrcená. Spolupracuje s lékaři a navrhuje sama různé diagnózy, zúčastňuje se vizit a porad ohledně zdravotního stavu svého nemocného dítěte. Kapacity tápou, nikdo neví, co dítěti může být. Po zlepšení stavu a propuštění do domácího ošetření je dítě za pár dní přivezeno zoufalou matkou zpátky do nemocnice, zdravotní stav dítěte je prudce zhoršený, vykazuje symptomy všech možných nemocí.
Matka pláče, zoufale prosí lékaře, ať zjistí, co dítěti je. Zdravotní personál i lékaři zdrcenou matku náležitě litují a okolo lůžka nemocného dítěte, jehož stav se stále zhoršuje, kmitají veškeré kapacity ve všech možných lékařských oborech. Situace nezřídka končívá fatálně, orgány dítěte selhávají, hrozí nebo i nastává smrt. Zhroucenou matku chodí utěšovat všichni a obdivují ji, jaká je v této zoufalé situaci hrdinka. Dokud… dokud se nezjistí, že celou dobu nemoc svého dítěte pomocí krutých metod způsobovala ona sama.
První případy a pojmenování Münchhausenova syndromu v zastoupení
V roce 1951 britský lékař Richard Asher popisuje a pojmenovává Münchhausenův syndrom. Název dostává podle barona von Münchhausena, který je u nás znám jako baron Prášil. Podstatou syndromu barona Prášila je předstírání psychických či fyzických zdravotních problémů, jejich zveličování a záměrné sebepoškozování duševně nemocného. Dosud není plně objasněn mechanismus vzniku tohoto syndromu - laicky řečeno - hlavní motivací člověka, který Münchhausenovým syndromem trpí, je domoci se opakovaných lékařských zákroků, vyšetření, hospitalizací. Pacient touží po pozornosti lékařů, po péči, po zákrocích a sám si vědomě způsobuje příznaky různých nemocí, aby pak na sebe strhl pozornost lékařů. Syndrom barona Prášila se vždy týká jedné osoby, pacient a duševně nemocný je pouze jeden člověk.
V roce 1977 profesor Roy Meadow, šéf pediatrie v britském Leedsu, zaznamenal dva případy, kdy se pacientem stalo dítě a osoba pečující, v obou případech matka, záměrně zveličovala symptomy nemoci u svého dítěte. Dětem byly v obou případech kontaminovány vzorky moči a krve a rodič nepravdivě informoval o vývoji zdravotního stavu dítěte. Později Meadow zjistil, že v druhém případě, kdy dítě zemřelo, mu bylo matkou záměrně podáno toxické množství soli. Profesor Meadow pojmenoval případy, kdy rodiče, či osoby pečující, stejným způsobem jako u syndromu barona Prášila zveličují a způsobují příznaky nemocí. Ale nikoli sobě, nýbrž svým dětem. Tuto duševní poruchu nazval Münchhausenův syndrom by proxy - neboli v zastoupení - zkráceně MSBP.
Jak se vlastně Münchhausen by proxy projevuje?
Obětmi MSBP nemusí být jen děti. Duševně nemocný může svoje útoky cílit na seniory, zdravotně a tělesně postižené dospělé příbuzné, které má v péči, či dokonce na domácí mazlíčky. Ale nejvíc alarmující a nejčastější jsou právě praktiky matek vůči svým dětem. Jedno mají matky trpící MSBP společné - jsou pravým opakem toho, jak si lidé představují někoho, kdo své děti týrá a zneužívá. Zajímavým faktem je, že většina těchto žen má zdravotnické vzdělání a aktivně a odborně s nemocničním personálem spolupracují.
Pro MSBP je specifické zneužívající chování rodiče, který zveličuje a nadsazuje příznaky nemoci dítěte. Nepravdivě informuje lékaře o zdravotním stavu dítěte, lže a přímo se podílí na vzniku nemoci u dítěte. Tyto obtíže pak rodič velmi intenzivně prožívá a řeší s lékaři. V případě rozvedených párů se může se objevit časová spojitost s obtížemi dítěte s tím, když je v péči právě jednoho určitého rodiče. V péči druhého rodiče je dítě zcela zdravé.
Odhalení bývá velice složité. Pokud se jedná o MSBP, jsou u dítěte odborná a systematická vyšetření dlouhodobě nejednoznačná a konzilium lékařů nedochází k žádným hmatatelným závěrům. V některých případech je zcela vyloučena somatická příčina a k dítěti je zavolán psycholog nebo psychiatr. Nezřídka je také útočeno na dítě, že si příznaky způsobuje samo, aby bylo zajímavé. Opak je však pravdou. Při MSBP za „nemocí“ dítěte stojí osoba pečující, matka.
Kruté metody, které vyvolají „nemoc“
Jednu věc mají všechny děti matek trpících Münchhausenem společnou - jsou nemocné a mají zdravotní problémy, jejichž příčina se lékařům při nejlepší vůli nedaří diagnostikovat. Děti podstupují neskutečné množství nebezpečných a bolestivých zákroků a vyšetření, dětství tráví po nemocnicích. Lidé, kteří měli být původně jejich ochránci na cestě životem, vlastní matky, aktivně podporují lékaře v provádění všech možných punkcí, biopsií a různých dalších bolestivých procedur.
Samy navrhují další vyšetření a čtou různé studie a výzkumy. Nezřídka spolupracují s personálem i tak, že svému dítěti například drží ruce při zvláště bolestivé proceduře, nebo vzbudí důvěru personálu, který nechá utrápenou a starostlivou matku samotnou aplikovat injekce či vyměňovat kapačky. Toho samozřejmě nemocné využívají ke všem možným způsobům, jak dítěti ještě víc ublížit.
Duševně nemocné matky, které trpí MSBP, způsobují příznaky nemocí dětí různými způsoby a tyto metody jsou skutečně hrůzné. Přidávají dítěti do jídla malé množství jedu, aby „nemoc“ propukla postupně a nikdo nezjistil otravu. Vstřikují injekcí dítěti benzín pod kůži. Dusí je polštářem, aby mohly říci, že v noci mělo zástavu dechu. Vyvolávají dětem zvracení podáváním dávidel a různých roztoků. Nutí je vypít saponát, nebo přímo čistící prostředek vstříknou do kapačky.
Vyvolávají u dětí vysoké horečky podáním kombinace různých léků. Podávají toxické množství soli. Děti často opařují vodou nebo pálí rozžhaveným železem. Moč ve zkumavce ředí, přidávají do ní krev nebo různé toxické látky. Řezají děti a do rány namažou fekálie a špínu, aby rána co nejvíce zhnisala. Jsou schopné vylíčit a zveličit zdravotní obtíže dětí tak, že podstoupí zákrok zcela zbytečný - například jim schválně mažou cukr na zuby, aby se zkazily a dítěti byly vytrženy.
Proč to dělají?
Jednoznačná odpověď neexistuje. Matky nemocné MSBP prostě touží po pozornosti. Touží po tom, aby byly před okolím za hrdinky, že ony to tak statečně zvládají. Spolupracují s personálem, který je obdivuje za to, že ač mají tak těžce a nepochopitelně nemocné dítě, nezhroutí se. Chtějí být obdivované. V nemocnicích se cítí jako doma a každý zákrok na dítěti v duchu nadšeně vítají, ač se navenek tváří zdrceně. Každou zbytečnou operaci či nevratný lékařský zákrok na svém dítěti považují za svůj vlastní úspěch - že se jim „povedlo“ všechny oklamat. Jejich myšlenkové pochody jsou naprosto otočené - dle svého pokřiveného vnímání vlastně dítě chrání - dítě je v nemocnici, je v bezpečí, je o něj postaráno, matka se snaží a dělá maximum. Stručně řečeno: Vědomě používají dítě k naplnění vlastní potřeby po pozornosti okolí.
Diagnostika MSBP je velice složitá, jelikož tyto matky ovládají mistrně svoje chování a opravdu umí nezanechávat stopy po různých experimentech na svých dětech. Jsou schopny své chování regulovat, skrývat, tajit, někdy je odhaleno až skrytou kamerou. Lékaře může varovat hlavně to, že vždy po návštěvě matky či při její přítomnosti se zdravotní stav dítěte prudce zhorší a naopak.
Vztahy dětí a matek, trpících MSBP
Děti přirozeně tíhnou k lásce k rodičům a důvěřují jim. Některé z obětí proto i ve vyšším věku „spolupracují“ a nechávají si matkou přivádět různé symptomy, nebrání se. Naopak, aby matce udělaly radost, samy své symptomy nasimulují, předstírají nebo je přehánějí. U malých dětí je to složité a u větších ještě složitější, protože větší děti, které neznají od útlého dětství nic jiného, než pobyty v nemocnicích, jsou schopné uvěřit tomu, že takhle to prostě je a jinak ani být nemůže. Přijmou jako fakt, že jsou nemocné a matka to s nimi myslí dobře. Jiná realita pro ně neexistuje.
Dítě si vytvoří spojení, že nemoc mu přináší jedinou pozornost matky a přijme to jako nezvratný životní fakt. Utrpení těchto dětí se nedá s ničím srovnat, zvláště při objevení matčiny diagnózy se velice těžko srovnávají s tím, že jsou vlastně zdravé a nepřejí si být zdravé - neznají to. Znají jen bolest a utrpení. Není neobvyklé další sebepoškozování, i když původce obtíží - matka - je již z jejich dosahu v léčebně nebo ve vězení. Tyto děti to mají tak zafixované, že si jednoduše svět bez utrpení nemohou představit. Často končí sebevraždou.
Léčba neexistuje
Münchhausenův syndrom v zastoupení je označen jako nevyléčitelný. Psychiatrická léčba se snaží pomoci dotyčnému člověku pochopit, proč ubližuje. Většinou je nutná léčba komplexní a samozřejmě se musí léčit i dítě - pokud přežije. Oběť totiž není schopná fungovat ve světě „bez choroby“. Může se u ní tedy rozvinout samostatný syndrom barona Prášila - přeživší dítě samo u sebe pokračuje v uvádění nepravdivých informací o svém zdravotním stavu, přehánění, zveličování - vše je poháněno touhou po pozornosti, kterou mělo při svém „onemocnění“, způsobeném matkou.
Terapie osob, které trpí MSBP, je zamířena na přiznání zneužití. Dopodrobna se rozebírá rodinné zázemí nemocných i obětí a hledají se kořeny toho, kde a v jakém okamžiku se mohl tento syndrom v psychice daného člověka „nastartovat“. Ovšem bez ochoty se alespoň zčásti terapeuticky léčit pomocí psychoterapie je jakákoli léčba neúčinná a matky, které buď málem, nebo zcela zavinily smrt svých dětí, končí ve vězeňských nemocnicích či ústavech.
Tato duševní porucha je pro normálního člověka zcela nepochopitelná, nicméně matky (a ostatní pečovatelé), u kterých MSBP propukne, jsou skutečně duševně nemocné a mělo by se tak s nimi zacházet. Leč morálně je tohle naprosto nepřijatelné a nedá se to akceptovat.
Seriál z roku 2019 Odhalení (The Act) popisuje osud Gypsy Rose Blanchard a její matky Dee Dee. Zakládá se na skutečném příběhu o MSBP a následné závislosti dceři na matce, která jí připravila peklo na zemi. Lidská tragédie Gypsy Rose otřásla snad všemi a ačkoli vyvrcholila vraždou matky, Gypsy Rose je považována svým způsobem za oběť.
Tématem MSBP se zabývá spousta dalších dokumentů a filmů i knih. Ale tento syndrom zřejmě nikdy plně nepochopíme. Nezbývá než doufat, že podobných případů bude co nejméně.
prameny:
Psychiatrická skripta