Článek
Motto
„Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Já protestuji tak, jako každý čestný člověk musí protestovat. Protestuji proti vraždě vašich kamarádů! Jejich nevinná, čistá krev ať padne na hlavy jejich vrahů!“
Kde hledat kořeny?
Slavné okupační drama Jiřího Krejčíka ze 60. let 20. století vycházelo z povídky spisovatele Jana Drdy. Pětistránkovou povídku publikoval na podzim 1945 v deníku Práce, o rok později ji zařadil spolu s dalšími do knižního souboru Němá barikáda.
Kde ale vzal spisovatel inspiraci a povědomí o této smutné události? Tragický příběh studenta Antonína Stočese, jeho otce Vojtěcha Stočese a ředitele gymnázia Josefa Lukeše Jan Drda dobře znal, neboť byl rodákem ze sousedních Březových Hor a rovněž někdejší student téhož gymnázia v Příbrami, kde sedm let před dotyčnou událostí sám maturoval.
Co se vlastně stalo?
Ve školním roce 1941-1942 navštěvoval sedmnáctiletý Toník Stočes příbramské gymnázium. Byl plný života, zajímal se o mnoho věcí. Nepatřil přímo mezi premianty, přesto byl ve třídě osobností.
A pak se všechno zhroutilo…
Bylo jaro roku 1942. Antonín seděl ve své lavici a listoval ve svazku časopisů. Po chvíli se zastavil u stránky s Hitlerovou fotografií. „To sem nepatří“,“ řekl živelně a list s fotografií nacistického vůdce vytrhl a vhodil do koše.
Jeho jednání přihlížel spolužák Miroslav Červenka. Se zprávou o Stočesově „činu“ ihned běžel za oktavánem Karlem Kepkou, jenž nedávno spolu se svými rodiči přijal německou státní příslušnost, zkrátka, dali se k Němcům. Červenka k udání spolužáka přidal žalobu na ředitele školy Dr. Josefa Lukeše. V ředitelově tvrzení, že starověké Řecko a Řím na vrcholu moci a slávy náhle klesly, viděl Červenka úmyslné srovnání se současnou německou říší. Oktaván Kepka si nenechal získané informace sám pro sebe a utíkal s nimi za německým učitelem Teufelem. Brzy potom došlo k atentátu na Heydricha…
Táborské elegie
Zpráva o jednání ředitele gymnázia Lukeše a studenta Stočese postupovala služební cestou až na táborskou služebnu gestapa, pod níž spadalo i Příbramsko. Patnáctého června 1942 si táborští gestapáci vedení komisařem Augustinem Giehlem pro ředitele Lukeše a studenta Antonína Stočese přijeli až do školy. Protože za výchovu syna odpovídá otec, zatkli i jeho a v podvečer je odvezli do Tábora. Ve sklepě gestapa prožili téměř dva týdny. Sedmnáctiletý Antonín i tady myslel na svoji Příbram, zamýšlel se nad životem, v mysli se stále vracel především ke své mamince.
Tragický konec
Po šesti dnech od zatčení, dne 21. června 1942, odvedli gestapáci na popraviště ředitele Josefa Lukeše. Tehdy oba Stočesové, otec i syn, pochopili, že i jejich konec je neodvratný. Toník napsal dopis na rozloučenou a po propuštěném spoluvězni ho tajně poslal mamince do Příbrami. Spolu s dopisem obdržela i další verše, ve kterých vyjádřil svou nevinu a vyslovil bezpráví fašistů…
Báseň na rozloučenou
Ó, odpusť, poutníče,
Jenž neseš tuto zprávu,
že pláči!
Já vím, že nejsou v právu.
Odpusť!
Ty spěcháš v domovinu,
zatímco já v cele bídné,
svou marně hledám vinu,
za niž mám na smrt jít,
za vinu, která není.
Ó, Bože, přijde rozednění?
Tábor, červen 1942
Poslední chvíle
„Nebojím se smrti a ani otec ne“ napsal Toník ve svém tajném dopisu, a snad jím chtěl zmírnit maminčin žal. Když se pak slunce sklánělo nad táborské Klokoty, postavili gestapáci před popravčí četu skupinu dvaceti sedmi lidí. Stáli tu vedle sebe oba Stočesovi, otec Vojtěch i syn Antonín. Bylo mu teprve sedmnáct roků a čtyři měsíce. Byl nejmladší ze všech popravených v Táboře.
A co se stalo s udavači popravených?
Antonínův spolužák Miroslav Červenka byl po válce odsouzen k mnohaletému vězení. Jeho život pak, již na svobodě ukončil padající strom. Karel Kepka a učitel Teufel na konci války utekli do západní části Německa. Spravedlnost je tam nenašla, protože je nikdy nehledala.
Vzpomínky pamětnice
Na ředitele Josefa Lukeše a studenta Antonína Stočese vzpomínala také paní Šoulová, farářka Československé církve husitské, která žila v Domově důchodců v Příbrami.
O dva roky mladší než tehdejší sextáni i ona bolestně prožívala tragické události. Vzpomínala, že na příbramském gymnáziu učil němčinu kolaborující profesor, který studenty pronásledoval, přitom dobrá známka z němčiny byla podmínkou k připuštění k maturitě. Znala pochopitelně studenta Stočese, který chodil s její kamarádkou. Naopak K. Kepka, kterému se vyhýbala, se dvořil zase jí, ale neúspěšně.
Vzpomínka na zatčení ředitele Lukeše byla pro ni i po tolika letech stále živá. Stalo se to v době ústních maturitních zkoušek. K smrti odsouzený student Antonín Stočes napsal před popravou na rozloučenou s rodiči a s rodným městem delší báseň, kterou se mu podařilo propašovat z vězení.
Vězňův pláč
Až vrátíš se, poutníče;
až propustí tě mříže,
až vrátíš se;
až uzříš svatohorské kříže;
pozdrav tu krajinu
tam s Brdy na obzoru.
Táborské popraviště
Dějiny tohoto místa, tedy Žižkových kasáren v Táboře, se začínají psát 3. června 1942 jako součást německé pomsty za atentát na Reinharda Heydricha z 27. května 1942. Toho dne zde bylo zastřeleno šest táborských občanů. Převážně šlo o profesory z místní Obchodní akademie, které gestapo obviňovalo ze souhlasu s atentátem. Jejich rodiny byly poslány do Osvětimi.
Tehdy ještě nikdo netušil, že popravy v Táboře budou vykonávány celý další měsíc a počet obětí se zastaví na čísle 156.
Odsouzeni byli za „schvalování atentátu“, podporu a ukrývání hledaných osob, přechovávání zbraní, poslech zahraničního rozhlasu, nesplnění přihlašovací povinnosti a jiné „Říši nepřátelské činy“.
Odsouzení k popravě často ani nevěděli důvod popravy, na táborské popraviště byli posíláni i odsouzení gestapem z Českých Budějovic, např. v zápisu o popravě 14. června 1942 bylo uvedeno: „Důvod rozsudků stanného soudu zde není znám, neboť odsouzenci byli předáni do Tábora gestapem z Českých Budějovic.“ Popravy prováděla četa složená z příslušníků ochranné policie (Schutzpolizei), těla byla ke spálení odvážena do krematoria v Českých Budějovicích.
Po válce
Ihned po osvobození byl na místě popraviště vztyčen kříž s trnovou korunou a již na přelomu let 1945-1946 byly započaty přípravy pro vybudování památníku a úpravu okolí. Do zdi byl vsazen velký reliéf mužů a žen před popravčí četou K odhalení památníku došlo 6.června 1948.
Při další úpravě byl odstraněn kříž a místo před pomníkem doplnilo dvanáct kamenných desek se jmény. Autorem reliéfu je táborský sochař J.V. Dušek.
V první polovině 20. století dostalo místo novou podobu. Do čela prostoru popraviště byla postavena dřevěná bariéra s kruhovou bronzovou mříží, na níž je uvedeno 154 jmen.
Chybí zde dvě jména udavačů a spolupracovníků gestapa. Před nástupní cestou byla umístěna kamenná plastika s motivem lidické růže a šestimetrový pylon symbolizující táborskou tragédii.
A na závěr?
Naléhavé poselství z oněch časů přetrvalo až do dnes. Nedopusťme, aby se ty časy vrátily…
Literatura:
Hojdar, J. - Táborské popraviště, 2012
Hojdar, J. - Návrat zapomenutých
Taussig, P. - Neznámí hrdinové
Sborník Táborsko v odboji
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/vyssi-princip-kniha-fil-drda-a-jak-to-bylo-ve-skutecnosti.A150407_130739_praha-zpravy_jan
