Článek
Začátek školního roku je vždy náročný, pro ty z nás, co nechávají vše na poslední chvilku je to obzvlášť hektické období. Pomůcky – nejsou skladem, stihne to přijít? Platby – posílala jsem to už? Bačkůrky – jsou jí ještě ty z června? Letošní zahájení školního roku jsem měla za úspěšné, pomůcky, jejichž seznam jsem měla už od začátku července, jsem objednala v polovině srpna, stihly dojít do konce měsíce. Penál, aktovka, kufřík na výtvarnou výchovu, tělocvik - vše poctivě sbalené dle seznamu, připravené v neděli, krásný celý den před nástupem do školy.
V zásobě samozřejmě náhradní tuhy, gumy, lepidla, obaly, pravítka, sešity a vše, co se po pár týdnech unaví, a je potřeba dokoupit – prozíravě jsem objednala od všeho po více kusech, ať se neopakuje loňský rok, kdy jsem den před výtvarkou řešila, že už nemá lepidlo…
První den na hodinu, jízda autem s převozem všeho potřebného. Přišla otázka, která mě lehce vyvedla z míry: ,,Mami, a zítra už jedu autobusem?“ – sakra, kupón jsem nekoupila. Čekala mě cesta na nádraží, pořídila jsem žádaný kupón a stále plná uspokojení, jak to letos vyšlo, vyrazila zpět k domovu.
Druhý den vyučování dle rozvrhu. Naučená z předešlého roku jsem neřešila, jak z družiny - samozřejmě jako vždy tak, že stihne autobus. Po dvou hodinách, kdy už měla být dcera doma, mi volá, že jsem nenapsala paní učitelce, v kolik má jít, takže je ještě v družině, kdy si pro ni přijedu. Jejda, nevadí, tak tam ještě chvilku vydrž, půjdu z práce dřív a jedu.
Třetí den ztratila průkazku, našel ji venku spolužák ze staršího ročníku. No nevadí, o nic by nepřišla, ráno jela na černo, protože jí někdo (čti já) nevyměnila starý kupón za nový…
Větší polovina prvního týdne za námi a moje původní přesvědčení, jak to máme letos parádně zvládnuté, už vzalo za své. Znovu se těším na prázdniny, jako když mi bylo 10. Všem rodičům přeji úspěšný školní rok!
