Článek
Tuhle větu ode mě moji přátelé slyšeli už několikrát. A pokaždé mi to dali pořádně „sežrat“. Prý se o děti má starat žena a muž se má věnovat svým koníčkům. Prý muž, který pečuje o děti, je zženštilý. A hlavně – péče o děti prý není žádná věda: stačí jim dát hračky a sednout si v obýváku k televizi s pivem v ruce… Tak jsem jim to předvedl.
Jsem snad exot?
Jsou to chlapi, se kterými se znám už od základní školy. Vždycky jsme si rozuměli, až na jedno téma: péči o domácnost a děti. V tomhle směru jsem si se svými názory připadal jako exot. Jejich zažité vnímání světa bylo postaveno na tom, že o domácnost a děti se stará výhradně žena, nikdy ne muž.
Skutečně jsem se styděl říct, že doma běžně beru do ruky vysavač, že zvládnu vyndat z pračky prádlo a pověsit ho, že umím naplnit, zapnout i vyndat myčku. Že naše děti bez problémů obléknu, svléknu, přebalím nebo vykoupu. Nebo že umím uvařit víc než jen vajíčka, čaj a kávu. V tomhle kolektivu jsem si jako muž, který se zvládne postarat o domácnost a děti, připadal vyloženě jako exot.
Doba pokročila, ne?
Vždycky jsme byli tak trochu jiná rodina. Můj táta za socíku nepatřil k těm, kteří po šichtě mířili do hospody na pivo, ani nevyžadoval teplé večeře, a už vůbec neměl moji maminku jen jako služku. Tohle chování, tenhle styl výchovy se na mně podepsal – a já jsem za to rád.
Tuším, že v případě mých spolužáků to bylo jinak. Jejich otcové byli přesně ti „páni tvorstva“, kteří denně vyžadovali teplou večeři a uklizenou domácnost. Chápu, že takhle se dřív žilo, ale doba přece jen pokročila, ne? Pomoc manželce či přítelkyni, matce společných dětí, není nic špatného. Muž se tím nestává podpantoflákem, ale naopak gentlemanem.
Tak jsem je vzal k nám
Po posledním výsměchu jsem jim ve vzteku nabídl, ať tedy přijdou k nám, když si myslí, že hlídání dětí je taková pohoda a že není důvod partnerce ulehčovat život nebo jí nechávat prostor pro její koníčky. A oni na to kývli, doufajíc, že budeme sedět u televize, sledovat fotbal, popíjet pivo a děti, ty že si budou hrát samy. Hraček přece mají dost a jako sourozenci se jistě zvládnou zabavit.
Hodinu – přesně hodinu – u nás vydrželi, než se rozhodli odejít do té hospody. Z poklidného večera u televize se stala „řehole“, při které si museli „všichni strejdové“ hrát s mými potomky. Prohlíželi si s nimi obrázky, hráli společenské hry, stavěli kostky, jezdili s autíčky… Ani to pivo si během té hodiny nevypili v klidu.
Tak kdo je ten podpantoflák?
Takže, pánové, opravdu si ze mě manželka dělá podpantofláka a ňoumu? Nebo jsem spíš ten, kdo ví, že starost o děti není nic jednoduchého, a chová se jako gentleman, který umožní své partnerce mít také čas na sebe? Zkuste příště do té hospody poslat místo sebe svou ženu a schválně – jak dlouho to s dětmi doma vydržíte, než jí budete volat, aby vám přišla na pomoc?
