Článek
Exekuční dražba – na první pohled zajímavá možnost, jak za pár šupů pořídit věci do domácnosti. Není sice příliš hezké ani etické, že někdo nakupuje věci, které exekutor zabavil, ale tak to holt ve světě chodí – dluhy se musí platit. Navíc to časové okno mezi vznikem dluhu a nástupem exekutora je poměrně dlouhé. Existuje mnoho možností, jak se do situace exekuce vůbec nedostat. Kdo to nechá dojít až do stavu, kdy se u něj objeví lidé se žlutými nálepkami, musí pochopit, že dělal měsíce i roky „mrtvého brouka“.
Běžné věci za minimální ceny
Neříkám, že bych většinu z nabízených věcí v exekuční dražbě využil, ale když jsou na první pohled tak levné a podařilo by se mi je koupit, asi by se neztratily. Něco bych si nechal, něco zkusil prodat. A tak jsem začal pátrat, jestli se v mém okolí neplánuje nějaká dražba zabavených věcí. A ano, bylo jich hned několik. Nejvíc mě zaujalo klasické vybavení domácnosti.
Jako by exekutor vstoupil do něčího bytu a nálepkoval, co mu přišlo pod ruku: notebook, mobilní telefon, televize, DVD přehrávač, nějaký nábytek… prostě klasické, starší vybavení domácnosti. Vzhledem k vyvolávacím cenám, které někdy začínaly i na desítkách korun, mě to prostě oslovilo. Zvlášť když dražba probíhala online a nebylo nutné nikam jezdit.
Jak to vidím na obrázku
Ano, byla možnost přijet se s danými věcmi osobně seznámit, ale stejně bych si je nemohl vyzkoušet ani na ně požadovat záruku. Je to jednoduše risk – beru je tak, jak jsou. S nízkou vyvolávací cenou se to dá pochopit a případná nefunkčnost by mě až tolik netrápila. Tak jsem to riskl. Nikam jsem nejel, prostudoval jsem si fotky a popisy a zapsal si začátek dražby. Provedl jsem registraci, poslal vratný poplatek a těšil se na výhodný nákup.
„Ty lidi kupují neskutečně předražený šunt.“
A pak to začalo. Očekával jsem, že nebudu dražit sám, ale počet dalších dražících mě překvapil. Nebylo to však jediné, co mě šokovalo. „Ty lidi kupují neskutečně předražený šunt,“ zamumlal jsem si. Skutečně, částky rostly do neuvěřitelných výšek. Dát několik tisíc za televizor, který je už dávno za zenitem, nebo stejnou částku za notebook kdovíjaké funkčnosti, bez nabíječky a neznámých parametrů, mi prostě hlava nebere.
Jak asi tušíte, nakonec jsem nekoupil vůbec nic. Chtěl jsem získat pár opravdu levných věcí, ale když bych si koupil to nejlevnější v e-shopech – tedy nové, s jasnými parametry a dvouletou zárukou – vyšlo by mě to ve výsledku levněji než na téhle dražbě. Dodnes nevím, jestli si ti ostatní dražící věc skutečně koupili, nebo to byli jen „kafkové“ šponující cenu. Každopádně jsem od té doby z podobných exekučních dražeb vyléčen. Ne, nevyplatí se to.
Na druhou stranu, díky těmhle bláznům se člověk v exekuci snáz zbaví svých dluhů – tak třeba proto nakupují za nesmyslné částky. Kdo ví, možná jsou to lidumilové…
