Na blafy kuchařek z jídelny nejsme zvědaví. Dovoz jídla by všechno vyřešil

Chudáci děti. Začala jim škola. Nelituji je proto, že musí sedět v lavicích a učit se věci, které většinou v dospělém životě nevyužijí. Lituji je proto, že musí chodit na obědy. Nevím, jak je to v jiných školách, ale v té naší to s jídlem opravdu není nic světoborného. Člověk by čekal, že kuchařky s desítkami let praxe, které vaří pro malé děti, se budou snažit, aby na talíř šlo jen to nejlepší. Ale opak je pravdou. Někdy to vypadá, jako by jídlo mělo původně mířit do zoo, nebo do výkrmny vepřů, ale nakonec skončilo ve školní jídelně.

Že se trochu přismahne řízek a je černější? To se může stát. Stát se může i to, že se více přepeče maso, nebo se zapomene na zapékané šunkofleky či francouzské brambory. Může se stát, že je jídlo jednou nedosolené, jindy přesolené. Někdy nemusí být chuťově úplně doladěné, kaše může mít hrudky, sem tam je nějaká brambora tvrdší.

Kdo umí vařit a kuchtí pravidelně doma, ten moc dobře ví, že chyby se prostě stávají. Občas někomu ujede ruka, někdy se zapomene hlídat čas a něco se spálí. To je běžná věc. A pro tohle mám pochopení. To se prostě stává.

Co ale nepochopím, je například tvrdé maso v omáčce. Nejsme žádní hogo fogo, abychom kupovali vyzrálá masa u lokálních řezníků. Maso do omáček kupujeme vždy v supermarketu, v akci. A nikdy se mi nestalo, že by bylo tvrdé. Proč? Protože ho stačí dostatečně dlouho povařit. V každé kuchařce najdeme u omáček kouzelnou větu – vaříme do měkka. Základnější technologický postup při přípravě omáček snad ani neexistuje. Znáte ho, milé dámy? Jistě ano. Tak proč ho nedodržujete? Proč je maso žvýkavé, nedá se ukousnout? Jak to mají děti zvládnout? Jak si mají vybudovat k jídlu nějaký vztah?

Když vím, že vařím z hovězího nebo ze zvěřiny, tak prostě ten kotel guláše musím založit jako první, brzo ráno, aby se vše vařilo dostatečně dlouho a maso změklo. A ještě ho pro jistotu nakrájím na menší kousky, abych měl jistotu. Vy to, dámy s desítkami let praxe, nevíte? Nebo je vám jedno, co děti, pro které vaříte, dostanou pod nos?

U masa ještě zůstanu, to je u nás dlouhodobě kámen úrazu. Aby bylo maso dobré, mělo by být bez velkých tukových vrstev a šlach. Není nic složitého se jich zbavit. Stačí ten kus masa položit na prkénko, vzít nůž a pustit se do práce. Jistě vás to učili na vašem učilišti. A jistě to děláte i doma. Tak proč to nemůžete dělat i ve školní jídelně? Proč dětem dáváte maso, které se nedá pozřít? Jak se můžete divit tomu, že ho děti vyhazují?

Nejsem ignorant, vím, že ve školních jídelnách mohou být problémy. A je jich dost. Kuchařky si často stěžují na nízké mzdy, které neodpovídají náročné práci. Práce v kuchyni je fyzicky vyčerpávající a zahrnuje přípravu stovek jídel denně, což vyžaduje pečlivou organizaci, rychlost a přesnost. Přesto jsou jejich platy relativně nízké vzhledem k množství práce a odpovědnosti, kterou nesou. Tento nepoměr mezi náročností práce a výdělkem vede k frustraci a nespokojenosti.

Dalším problémem je nedostatek personálu. V mnoha školních jídelnách je málo pracovníků, což zvyšuje tlak na ty, kteří jsou k dispozici. Kuchařky často musí zvládat více úkolů najednou, což nejen zvyšuje fyzickou zátěž, ale také stres. Tento nedostatek je umocněn obtížným náborem nových pracovníků, protože pověst nízkých mezd a náročné práce nové zájemce odrazuje.

Kromě toho se kuchařky potýkají s neustálými změnami ve stravovacích normách a požadavcích, které je obtížné naplnit, zvlášť když se kombinují s omezenými rozpočty na suroviny. I když tyto požadavky směřují ke zlepšení stravování dětí, kuchařky často nemají dostatečné zdroje nebo vybavení, aby je mohly efektivně splnit.

V neposlední řadě si kuchařky stěžují na nedostatek uznání a respektu za svou práci. Přestože zajišťují každodenní výživu pro stovky dětí, jejich práce je často podceňována a vnímána jako samozřejmost. Tento nedostatek uznání spolu s fyzickou náročností a nízkými platy způsobuje vysokou míru demotivace v této profesi.

Řeči o tom, že v takovém množství nejde uvařit pořádně, si nechte od cesty. K nám do zaměstnání se jídlo dováží z velké vývařovny, z velké firmy. A představte si, žádné takové problémy tam nemáme. Ano, občas to chce trochu soli, občas najdeme tvrdší bramboru, někdy se objeví kousek spáleniny. Tolerovatelné věci.

Ale nikdy jsem neměl v omáčce žvýkavé maso, nikdy jsem tam neměl centimetrovou tukovou vrstvu, nikdy jsem tam neměl obrovskou šlachu. Tak, milé dámy ze školních jídelen, čím myslíte, že to asi bude? Tipuji, že v lidech. Jednou jste tam zaměstnány, tak dělejte, co umíte. Pokud máte malou mzdu, jděte jinam. Dětem se začne jídlo dovážet a konečně budou jíst chutněji, než je tomu nyní.