Článek
Nemám nic proti rodinným oslavám. Děti se zabaví, užijí si zábavu, rodiče si popovídají a trochu si odpočinou. Jenže ne každý si takovou oslavu představuje stejně. Když někam jdeme s partnerkou a našimi dětmi, chováme se primárně jako rodiče. Jasně, necháme děti hrát si s ostatními, ale pořád je máme pod dohledem. Sledujeme, kontrolujeme, jsme připravení zakročit. Ale zdá se, že jsme v tom skoro jediní.
Hodné děti? Ani náhodou
Můžeme si myslet, že naše děti jsou nejhodnější na světě, ale realita bývá jiná. V kolektivu se děti často chovají jinak – někdy udělají naschvál, někdy jsou panovačné, jindy mluví nevhodně. A někdy to může přerůst i ve fyzický konflikt: strkání, vrážení, a klidně i něco horšího.
Tohle se prostě mezi dětmi občas stane. A od toho jsme tu my, rodiče – abychom zasáhli a předešli tomu. Ale to je možné jen tehdy, když si svých dětí vůbec všímáme. Bohužel řada rodičů bere tyhle oslavy jako možnost děti „vypustit“ na zahradu a jít si nerušeně užívat drinky a klábosení. Co mezitím dělají jejich děti, netuší.
Nebudu napomínat vašeho syna, od toho jste vy
Rodiče si povídali, moje partnerka postávala v hloučku kamarádek a já jsem zůstal poblíž hrajících si dětí, abych měl přehled o těch našich. A pak to přišlo – hádka, strkání, křik. Dobře jsem viděl, kdo to celé začal. Rychle jsem přiběhl a okamžitě zasáhl. Agresivnímu dítěti, které konflikt vyprovokovalo, jsem jasně a důrazně řekl, že tohle je nepřijatelné.
Zřejmě dost nahlas, protože se k nám začali sbíhat i ostatní rodiče. Chtěli vědět, co se stalo. Stručně jsem jim popsal situaci a označil viníka. A jak jsem čekal – rodiče se ho okamžitě začali zastávat. „Lukáš by to nikdy neudělal.“ „To se mi nezdá.“ Typická obrana: moje dítě přece nikdy! Jenže já jsem na rozdíl od nich u toho skutečně byl.
„Nebudu napomínat vašeho syna, od toho jste vy,“ řekl jsem jim na rovinu. „Sedíte si opodál, nic jste neviděli, ale hned víte, že váš syn je nevinný? Já svého syna hlídám a přesně vím, co se stalo.“
Změna? Žádná
Sebereflexe? Snaha něco změnit? Dohled nad vlastními dětmi? Nic z toho. A tak jsme nakonec s partnerkou byli jediní, kdo u dětí zůstával. Ale postupně jsme taky rezignovali. Přestali jsme sledovat, co dělají ostatní. Jestli se mezi sebou strkají, hádají, dělají si naschvály – už nás to nezajímalo.
Hlídali jsme jen ty své. Aby nikomu neublížili, a hlavně aby jim nikdo neublížil. Stali jsme se tak neplacenou a nedobrovolnou chůvou. Jen proto, že jsme chtěli být zodpovědní. A to je – podle nás – úplně normální. Jenže jak se ukázalo, pro ostatní ne.
Ale víš co? Když ostatní děti mají takovou volnost, tak ať se mezi sebou klidně pomlátí. Mně je to jedno. To už není moje starost. To je zodpovědnost jejich rodičů – ne moje.
