Článek
Kde to jde, používám samoobslužné pokladny – je to pohodlné, jednoduché a rychlé. Občas se ale problémy přece jen najdou: třeba když nesedí váha nebo cena, případně když skener načte jiný čárový kód, než má. A přesně to se mi stalo; situace nakonec vygradovala tak, že jsem odešel bez nákupu.
Zboží ve slevě
Když je něco ve slevě, v takzvaném výprodeji, rád si to koupím. Obvykle jde o potraviny na hraně trvanlivosti – končí třeba právě daný den – a prodávají se i za čtvrtinu původní ceny, čehož samozřejmě náležitě využiju. Zaprvé ušetřím a zadruhé podpořím boj proti plýtvání.
Na takovém zboží bývá klasická cenovka přelepená jinou, oranžovou či žlutou, a to přímo přes původní čárový kód, aby skener načetl jen ten nový s akční cenou. Snadné, řeknete si – na tom není co zkazit. Komplikace se ale přece jen najít může.
Ta cena nesedí
Načítám jednotlivé položky a vše jde jako po másle – nejsem na samoobslužné pokladně žádný začátečník. Pak vezmu jogurtový nápoj ve výprodeji: načtu první kus, zkontroluji cenu (7 Kč) – sedí. Vezmu druhý, načtu, položím na váhu, totéž třetí. Chystám se platit, ale celková částka je podezřele vysoká.
Kontroluji položky a vidím, že dva nápoje, které měly stát 7 Kč, jsou za necelých 30. Chvíli čekám, jestli si mě obsluha všimne – marně. Jdu tedy za ní a žádám o pomoc.
To jste udělal špatně
Přijde k pokladně, vysvětlím problém, ona dva nápoje stornuje a pokusí se jeden z nich znovu načíst. Jasně vidím, že prstem zakrývá původní čárový kód, aby skener omylem nevzal špatný. Aha, tady je jádro pudla: laxní zaměstnanec nepřelepil původní kód, takže při markování pokladna načetla právě ten.
Poděkuji a myslím si, že je hotovo. Jenže není. Dotyčná prodavačka má zjevně potřebu si na někom „smlsnout“ a hned mi dává sežrat, že prý neumím skenovat zboží – když je tam žlutá samolepka, musím přece načítat kód na ní! A pokud na tyhle pokladny nestačím, mám prý chodit k těm klasickým. No a to už je na mě trochu moc.
Na shledanou
Někdo nepřelepí původní kód, nový nalepí těsně vedle něj a po mně se bude vozit, že neumím markovat zboží? Že jsem údajně nepřelepil kód prstem? To tedy ne. Zkouším se obhájit, že chyba není na mé straně – prý je.
Dobrá, na to nemám nervy: končím. Řeknu „na shledanou“ a odcházím. Na výzvu, že tam mám celý nákup, reaguji: zaplacený není, tudíž to není můj problém, a ať si to obsluha vyřeší sama. Ze sebe hlupáka dělat nenechám – obzvlášť ne kvůli někomu, kdo si během pracovní doby léčí mindráky na zákaznících.
