Tam doběhneš sám a tuhle objednávku pozdrž aneb Těžký život poslíčka pizzy

Doslova jako slepý k houslím jsem přišel k brigádě poslíčka na rozvoz pizzy. Ne, tuhle brigádu jsem sám nehledal — sháněl ji můj kamarád. Jenže po prvním týdnu ho skolila nemoc a on měl na výběr: buď už nikdy nenastoupí, nebo za sebe najde náhradu. A protože dobrým přátelům rád vyhovím, šel jsem do toho. S nulovými zkušenostmi a bez znalostí.

Když občas vidím, jaké typy lidí jídlo rozvážejí, říkám si, že to zvládne kdekdo. A fakticky vzato je to asi pravda. Jako náhradník za kamaráda jsem nemusel dokládat ani výpis z rejstříku trestů, ani bodovou kartu řidiče. Nikdo se mě neptal, jak vlastně řídím. Stačilo ukázat občanku kvůli sepsání dohody o provedení práce (DPP) a předložit řidičák, že ho skutečně mám. Tím byl „pohovor“ u konce a já se mohl pustit do práce, s ujištěním, že tohle zvládne každý. No, tak uvidíme, jestli i já.

Přicházejí první objednávky. Místopis města nemám v malíku, takže pokaždé lovím v mobilu, kam přesně pojedu. Hlavně proto, abych si cestu co nejlépe naplánoval a měl vše takříkajíc při jednom výjezdu. Pak dorazí objednávka do domu vzdáleného asi 100 metrů. „Tam doběhneš pěšky,“ směje se mi kolega. Za patnáct minut zjišťuji, že to myslel naprosto vážně. Beru pizzu do ruky a jdu ji doručit. A celou cestu přemítám, proč je někdo tak líný a radši si připlatí za dovoz místo toho, aby si jídlo sám zdarma vyzvedl.

Objednávek postupně přibývá. V mobilu hledám ulice, třídím si účtenky podle trasy, aby mi vše navazovalo. Od zkušenějšího kolegy dostávám další radu: „Tuhle objednávku pozdrž. Je až na okraj města a nevyplatilo by se tam jet sólo. Počkáme, jestli přijde ještě něco do bližší lokality.“ Souhlasím, i když si myslím, že zákazník z toho moc nadšený nebude. A nakonec budu já ten, na kom si pak možná vylije zlost a nedá mi dýško.

Ke konci směny zjišťuji, že to zas tak složité není. Je to monotónní práce: stačí správně roztřídit objednávky a potom trochu přišlápnout plyn. Zatímco se já stávám „rychlým poslem teplého jídla“, zákazníci si ho vyzvedávají šnečím tempem. I když volám dostatečně dopředu, jsou schopní nechat mě pět minut čekat u dveří. Za tu dobu bych klidně zvládl obsloužit dalšího hladového klienta. Ach jo.

Po poměrně vlažném začátku, kdy jsem většinu času jen „loupal“ krabice, se konečně dostávám do tempa. Nastává špička: telefon zvoní, e-maily pípají. Jedna objednávka střídá druhou a několik hodin člověk ani neví, kde mu hlava stojí. Pak ovšem přichází zase nuda — loupání krabic a čekání na další objednávku, abych nemusel jet s jedinou pizzou a zbytečně neprojížděl benzín.

Po týdnu u rozvozu můžu říct jediné: i když jsem měl původně obavy, opravdu to zvládne téměř každý. Stačí si osvojit základní postupy, trochu znát město, kde jezdíte, a pak to spadne do stereotypu. Znamená to, že bych se vykašlal na svou práci a šel rozvážet pizzu natrvalo? Rozhodně ne. I když mi to šlo a určitým způsobem mě to bavilo, dlouhodobě bych to dělat nechtěl. Ani s benefitem, že během směny můžu sníst zdarma tolik pizzy, kolik zvládnu.