Článek
Zatímco pro jedny jsou vytrvalé srpnové deště důvodem k obavám (proroci prorokují, že po vydatném dešti přijdou stejně vydatné záplavy), druhým přináší o poznání přízemnější starosti. Mluvím zejména o těch, co mají děti, úplně speciálně pak o těch, co je mají ve městech. Rodiče zvyklí vyvádět potomstvo strukturovaně na čerstvý vzduch od osmi do osmi najednou neví, co s nimi, když je nečas. Kam je dát, co jim dát, kam s nimi jít a co tam s nimi dělat.
Teoreticky vlastně není moc co řešit. Teoreticky všichni nadšeně přizvukují myšlence, že děti nejsou z cukru a snesou trochu toho deště. Ti radikálnější dokonce horlivě přitakávají i tvrzení, že dětem déšť prospívá; podporuje imunitu, rozvíjí kreativitu (navíc jsou z toho fakt dobrý fotky). Teoreticky mají všichni rodiče z hřiště doma bohatou dětskou výbavu ze softshellu a různých voděodolných membrán. Prakticky, jakmile vyjdeme s našimi dětmi na hřiště nebo do parku, když prší, jsme tam zpravidla jediní. Když už náhodou potkáme babičku s vnoučkem na procházce, vnouček nesmí za námi na pískoviště, protože písek je mokrý a cestu k němu hyzdí dvě kaluže. Chlapec je oblečený od hlavy až k patě v gumě, z obličeje mu kouká jenom nos a jedno oko, ale babička trne, že by se namočil nebo umazal. Tak nás jen hezky pozdraví, klouček zakrouží špičkou holínky v blátě a oba pokračují ruku v ruce v zdravotní procházce.
Našim dětem je to vlastně jedno (podezřívám je, že podobně jako jejich rodiče, i oni mají radši kaluže než cizí děti). Já se ale vždycky stejně panensky podivím. To, co vidím, když se venku v dešti rozhlédnu kolem sebe, musí totiž připadat dětským očím jako ráj. Déšť přináší doslova záplavu nových příležitostí ke hře a já dumám nad tím, proč ta hra láká jenom nás. Pak přijdeme domů, po obědě děti uložím ke spánku, vezmu mobil do ruky a na chvíli zaprokrastinuju u sociálních sítí. Vypadávají tam na mě zoufalé dotazy stejně zoufalých rodičů. Většina z nich neví, co teď s těmi dětmi dělat. Dopoledne je jasné, to se jde do herničky. Ale odpoledne? Prší už třetí (!) den vkuse a oni už malovali, malovali vodou, obtiskávali bramborou, postavili všechny stavebnice, přečetli všechny knížky a viděli všechny díly Binga, teď zrovna budou skládat origami a pak se pustí do e-kurzu těsnopisu pro batolata, ale pak? Co pak? Všechno ty caparty baví jen hodně malou chvíli.
Přitom to není zas tak složité. Teplejší spodky, svrchní vrstva s vysokým vodním sloupcem a na nohy pořádné holínky (ne tedy, že bych nevěděla, jak složité je vybrat batoleti holínky, které by nevážily více než dítě samo). Do batůžku náhradní čepice, kdyby náhodou, do krabičky nerozmočitelná svačina. Nežijeme v deštném pralese, aby intenzita deště naše ratolesti zarážela do země, a na náš běžný středoevropský déšť, jaký jsme zažívali v uplynulých dnech, tahle výbava stačí.
Nechápejte mě špatně. Jsem od přírody příšerně líný člověk. A stejně jako každý druhý si někdy ráda dopřeju válení v posteli místo zdlouhavého a mučivého vypravování se ven. Ale je mi smutno z prázdných parků a dětských hřišť. Je mi líto, že se rodiče cítí bezradní ve vymýšlení všech těch letních indoorových aktivit, protože venku zákeřně prší. Prší a je to dobře. Všude jsou bezva kaluže, do kterých se dá svobodně skákat (ani ty holínky na noze už tolik nevadí!). Dá se v nich plácat rukama a nosit do nich bahno, kterého je najednou taky všude spousta. Bahnem se dají plnit kyblíčky, na které se dá taky koukat, jak rychle se volně položené napustí vodou. Písek na pískovišti je super mokrý a tvárný. Nikdy jindy se do něj tunely nedělají tak dobře. Voda z nebe příjemně prská a protože je srpen, ani moc nestudí. A když na mírně se svažujícím chodníku před hřištěm šikovně vyskládáte kamínky, můžete být rázem pány svého proudu. Kam se na tohle všechno hrabou slunečné dny se svojí nudou.
Právě z pozice toho ukázkově líného člověka si ráda dovolím malý apel na závěr: nepřipravujte děti o možnost zažít déšť. Nechte je plácat se ve vodě a špinit se vším, co v dešti změnilo svoji strukturu, nechte je si zkusit, jak se chytají kapky deště do dlaní i jak moc to cuchá vlasy, když si lajdácky stáhnu kapuci z hlavy.
Zkrátka a dobře: nechte děti hrát si v dešti a s deštěm. Nejsou z cukru, nerozpustí se vám.
