Článek
Japonská převaha na hladině oceánů po útoku na Pearl Harbor postupně slábla a spojenci převzali otěže. Naděje císařského námořnictva se tak začaly opírat o sebevražedné letecké útoky kamikaze a o novou, přísně utajovanou zbraň – obrovskou ponorku s hangárem pro bombardéry.
Konec jedné etapy námořního válčení
Během druhé světové války se zcela změnila strategie námořních bitev. Velký podíl na tom měl i překvapivý japonský útok na havajskou základnu, při kterém americké námořnictvo přišlo o řadu bitevních lodí. Hlavní tíhu pozdějších střetů proto nesly letadlové lodě, zatímco obří pancéřovaná plavidla hrála druhé housle.
Japonsku v Pacifiku nepomohl ani největší oceánský bitevník všech dob – loď Jamato s gigantickými děly ráže 460 milimetrů. Na hladině světových moří a oceánů tak po mnoha letech skončilo vzájemné ostřelování děly na velkou vzdálenost. Klasické námořní šarvátky vystřídaly útoky letounů na zranitelné horní paluby, doplněné torpédovými útoky nenápadných ponorek.
Největší ze všech
Vleklá válka nutila japonského admirála Isoroku Jamamota přesunout těžiště bojů blíže k americké pevnině. Věřil, že skryté útoky z hlubin v kombinaci s bombardováním amerického pobřeží vystraší obyvatele natolik, že donutí vládu a prezidenta k uzavření míru. Navrhl císaři těžko uvěřitelné spojení letadlové lodi s ponorkou. Koncept, který měl Japonsku zaručit vítězství nad silnějším protivníkem.
Admirálův návrh byl přijat a v roce 1943 zahájilo Japonsko výrobu prvního exempláře v přístavním městě Kure nedaleko Hirošimy. Podle původního plánu mělo námořnictvo dostat do výzbroje osmnáct letadlových ponorek. Pod tlakem válečných okolností však císař změnil rozkaz a požadoval zrychlenou výrobu pouhých pěti kusů. Armáda tyto ponorky souhrnně označovala jako typ Sentoku, ale první vyrobený exemplář nesl prosté označení I-400. Krátce po jejím spuštění na hladinu zkompletovala zbrojovka v Sasebo další dvě ponorky se značkami I-401 a I-402. Ta poslední nakonec zůstala v suchém doku a do bojů již nezasáhla. To bylo vše, co Japonsko stihlo vyrobit, než Spojené státy svrhly na Hirošimu první atomovou bombu.
Američané si prohlížejí dělo na horní palubě ponorky Sentoku
Technický zázrak své doby
Superponorka I-400, neboli Sentoku, byla vybavena čtyřmi diesel-elektrickými motory o výkonu více než 2 000 koní. S dostatkem paliva dokázala obeplout celý svět – její operační rádius byl natolik velký, že mohla zaútočit na jakoukoliv pobřežní oblast USA pomocí torpéd nebo dělem ráže 140 milimetrů.
Hlavní předností byl však hangár, v němž byly uloženy tři plovákové letouny Aichi M6A se zásobou náhradních dílů. Námořníci byli vycvičeni tak, aby po vynoření ponorky sestavili letadla za pouhých třicet minut a pomocí katapultu na přídi je mohli v krátkém čase všechny vypustit. Poté mohla ponorka odpálit torpéda, rychle zmizet pod hladinou a na předem smluveném místě vyčkat na návrat pilotů. Admiralita požadovala i noční operace, a proto byly hlavní části letadel Aichi potaženy luminiscenční barvou, což umožňovalo jejich kompletaci i za slabého měsíčního svitu. V krajní situaci mohli japonští mariňáci smontovat letouny pouze v provizorním módu, vynechat některé součástky (například přistávací plováky) a zkrátit dobu startu na pouhých 15 minut. Jak by se však piloti bez plováků vraceli zpět na ponorku, už Japonci neřešili.
Otevřený kruhový hangár pro tři letouny Aichi
Obrovský hangár pro letadla, který zvedal hmotnost celého kolosu nad 6 tisíc tun, donutil konstruktéry ponorky navrhnout profil trupu ve tvaru jakési vodorovné osmičky. Tento speciální design umožnil rovnoměrné rozložení váhy a dával plavidlu potřebnou stabilitu, ale také zvyšoval pevnost konstrukce.
Sentoku byla vybavena radarem pro detekci nepřátelských letadel na vzdálenost přibližně 80 kilometrů, spolehlivou rádiovou stanicí a demagnetizačními kabely proti magnetickým minám. Německý spojenec také dodal pokročilé periskopy, které umožňovaly kontrolu hladiny z hloubky až 12 metrů ve dne i v noci.
Němci taktéž poskytli recept na speciální směs lepidel, gumy a azbestu, která se nanášela na kovový povrch ponorky. Zvláštní nátěr měl pohltit sonarové pulzy amerických plavidel a znemožnit nepříteli detekci Sentoku pod hladinou. Celý podmořský obr o délce 122 metrů byl dokonale připraven k boji.
Čas vypršel
Japonské superponorky typu Sentoku byly sice technologickým zázrakem své doby, ale ukázat svůj plný potenciál už naštěstí nestihly. Původní plán počítal s útokem na Panamský průplav, jehož zničení by vážně narušilo přesuny amerických lodí mezi Pacifikem a Atlantikem. Po sérii odkladů však velení císařského námořnictva rozhodlo o jiném cíli – útoku na americkou základnu na atolu Ulithi, která sloužila jako hlavní shromaždiště spojeneckých sil před plánovanou invazí do Japonska.
V červenci 1945 se I-400 a I-401 vydaly na svou první a zároveň poslední bojovou misi. Krátce před dosažením cíle ale přišla zpráva o kapitulaci. Posádky dostaly rozkaz ke zničení citlivého vybavení a k odevzdání se Američanům.
Čest zajmout tyto pozoruhodné letadlové ponorky dostala loď USS Blue. Když se Sentoku vynořila a připlula k boku americké lodi, byla celá posádka v úžasu – letadlová ponorka byla větší než jejich vlastní torpédoborec.
Američtí námořníci si prohlíží obří ponorku
Námořnictvo Spojených států nakonec rozhodlo o potopení ponorek u Havajských ostrovů, aby se jejich pokročilé technologie nedostaly do rukou Sovětům.
Zdroj:
Autor čerpá z knihy I-400 japonského autora Henry Sakaida
