Lovci vzducholodí: zatraceně nebezpečné řemeslo

Vedle stíhacích letounů se v první světové válce udrželi ve vzduchu i jejich starší sourozenci – pozorovací balony a vzducholodě. Statické balony, stejně jako Zeppeliny, se staly velice důležitým prvkem pro úspěšné vedení zákopové války. Velení si jich vysoce cenilo, protože pozorovatelé v zavěšených koších mohli sledovat přesuny nepřátelských vojsk daleko za frontou, informovat o nových skladech munice a samozřejmě jim neunikly ani nově budované zákopové linie. Osádka často spolupracovala s dělostřelectvem a plnila funkci dělostřeleckého návodčího, jelikož kanonýrům chyběla kvůli vzdálenosti či geografickým podmínkám přímá viditelnost nepřítele. Výška, v níž se vznášely pozorovací balony, tento problém účinně odstranila, díky čemuž artilerie mohla vést velmi přesnou palbu a rychle reagovat na změny bojové situace.

Není tedy divu, že si generality obou znesvářených stran uvědomovaly nutnost nepřátelské pozorovatele co nejrychleji zlikvidovat, zatímco ty vlastní co nejúčinněji chránit. Vedle proslavených letadlových soubojů se tak objevila ještě jedna forma vzdušného boje – velmi nebezpečný útok rychlého a obratného letounu na statický balon chráněný množstvím pozemních zbraní i vzdušných pastí. Do popředí zájmu se dostal nový elitní druh letectva – takzvaní balloon busters, neboli ničitelé balonů. Pro mnoho aktérů velké války patřili tito muži k těm nejodvážnějším pilotům vůbec.

Jediná šance na úspěch

Sestřelování balonů představovalo specifický úkol, který vyžadoval unikátní taktiku založenou na rychlém útoku z hloubi nepřátelského území. Piloti nejprve důkladně prozkoumali protivzdušnou obranu v okolí aerostatu a vytyčili bezpečnou trasu za frontovou linii. Ve vysoké nadmořské výšce přeletěli do vzdušného prostoru protivníka, provedli rychlý obrat a poté rychle zaútočili na balon ve směru k vlastním pozicím.
Na první pohled vypadá podobná mise poměrně jednoduše. Vzhledem k silné protiletecké obraně však byl i jediný průlet v blízkém okolí pozorovatele smrtelně nebezpečnou akcí vyžadující vynikající letecké schopnosti. Pozorovací balony operovaly zhruba jeden kilometr nad zemí, s níž je poutalo silné lano odvíjené pomocí navijáku. Pozorovatel se nacházel dostatečně vysoko, aby ze svého koše pohodlně pozoroval bojiště, ale zároveň dost nízko, aby jej mohla efektivně bránit kulometná hnízda rozmístěná na zemi s puškami, kulomety i kanony. Pokud se balon nacházel poblíž vlastní zákopové linie, byl v případě nebezpečí vydán pokyn k obranné palbě i všem pozemním jednotkám. Ne že by jednotlivá střelba z opakovacích pušek měla tak velký účinek, ale rozkaz jasně demonstroval důležitost vzdušných pozorovatelů pro vojenské velení.

Vedle kulometů bránila okolní prostor i řada protiletadlových kanonů, které vystřelovaly granáty nastavené pro výbuch ve stejné nadmořské výšce, v níž se nacházel aerostat. Spojenečtí piloti se obávali především rychlopalného kanonu Hotchkiss ráže 37 milimetrů v německých službách, jehož zápalné střely hořely jasně zelenou barvou a vysloužily si nelichotivou přezdívku „planoucí cibule“. Je nasnadě, že při útoku na pozorovací balony museli piloti využít moment překvapení, než se obranné prvky zaktivizují. Pozemní obrana ale nebyla jediným problémem, který stál odvážným pilotům v cestě. Ve vzduchu nad bojištěm obránci často instalovali i takzvanou balonovou baráž. Tyto balony poutala k zemi ocelová lana, která vytvářela hustou a špatně viditelnou síť, o niž se křehká letadla snadno rozbila. Většina těchto aerostatů nenesla pozorovatele, a letci se tak snažili jen proklouznout mezi lany ke svému cíli. Obránci je však často měnili na vzdušné pasti, když pod ně zavěsili koš s figurínou. Uvnitř se ale nacházela nálož, jež se dala odpálit ze země. Snadný cíl se tak pro pilota velmi často proměnil ve smrtelné nebezpečí. Všechny tyto obranné prvky snižovaly šance na úspěch náletu, a pokud měla být mise splněna, musela ji letka provést rychle a překvapivě a po útoku ihned zamířit nad vlastní linie. Ani ti nejodvážnější piloti si netroufali zkoušet štěstěnu podruhé.

Zapomenuté letecké eso

Při zmínce o letcích první světové války jsou často uváděna jména jako Manfred von Richthofen se svým slavným „létajícím cirkusem“ či největší dohodové eso René Fonck. Ani jeden z nich však nikdy žádný pozorovací balon nesestřelil. Další proslulý pilot – spojenecké eso Edward „Mick“ Mannock s 61 sestřely na kontě – se po svém prvním a zároveň posledním útoku proti aerostatu odmítl dalších podobných akcí účastnit. Ani velitelé nechtěli posílat své muže na krajně nebezpečné mise a drtivé procento všech ničitelů balonů se rekrutovalo z řad dobrovolníků. Velmi často šlo o piloty s minimem bojových zkušeností, kteří toužili po rychlém uznání a slávě. Přesto se některým dařilo opakovat úspěšné sestřely a brzy se v tehdejších novinách objevovala dnes již zapomenutá jména nejodvážnějších pilotů. Tím nejlepším co do počtu zničených balonů se stal mladý Belgičan Willy Coppens (1892–1986). Ten zpočátku války sloužil u kulometného oddílu, ale už 6. září 1915 se přihlásil k leteckému výcviku. Belgie trpěla značným nedostatkem zkušených instruktorů, a tak Coppensovi nezbývalo nic jiného než odjet do Anglie a absolvovat pilotní výcvik tam. Nutno poznamenat, že na vlastní náklady. Osmého dubna 1917 byl převelen k bojové jednotce a konečně 1. května vzlétl ke svému prvnímu leteckému souboji.

Sedmnáctého března 1918 se zúčastnil útoku proti pozorovacímu balonu, který se následně v plamenech zřítil k zemi, a právě mladý Belgičan si jej připsal jako sestřel. Aby toho nebylo málo, další přidal ještě ten samý den. Od svého prvního úspěchu do října 1918 poslal k zemi dalších 32 balonů, ke kterým připojil i tři zničená německá letadla. Všechny své letecké souboje absolvoval v kokpitu stíhačky Hanriot HD.1. Ke své poslední misi vzlétl 14. října. Nad belgickým městem Torhout jej do nohy zasáhla zápalná střela, ale Coppensovi se podařilo jako zázrakem přistát a lékaři mu na poslední chvíli zachránili život amputací. Zemřel roku 1986 jako nejlepší ničitel balonů historie.

Zbraně pro lov

Pozorovací balony se během války plnily silně hořlavým vodíkem, protože žádná strana neměla k dispozici dostatek helia. Spojenečtí letci proto často používali zápalné střely, které ale netvořily součást standardní kulometné munice. Znovuzrození se dočkala poměrně archaická ráže 11 milimetrů pro stařičké jednoranné pušky. Široký průměr střely umožňoval naplnění větším množstvím zápalné nálože a tím zvyšoval šanci na úspěšné zapálení balonu. Dohodoví zbrojíři nejprve pro tyto náboje upravili kulomety Hotchkiss M 1914, avšak všechny spojenecké jednotky nakonec přešly na upravený synchronizovaný letecký kulomet Vickers. S touto zbraní nabíjenou zápalnými střelami ráže 11 mm Gras sestřeloval své cíle i Willy Coppens.

Zdroj:

kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6