Článek
Vojáci jí tehdy dali děsivé jméno: „Verdunský masomlejnek“. Svědectví o všudypřítomném zoufalství dnes máme hlavně z dopisů prostých vojáků, kteří posílali domů poslední rozloučení a prosili své matky o jediné: modlete se za nás.
Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden kráter vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových.
Francie musí krvácet!
Je rok 1916 a německá armáda je už mnoho měsíců zakousnutá do francouzského území. Země galského kohouta statečně odolává s vydatnou podporou spojenců a celou Francii protíná dlouhá linie zákopů, ve kterých se střídají miliony vojáků na obou stranách. Prorazit dobře opevněné zákopy plné kulometných hnízd se zdá nemožné, a tak německé velení vymyslí plán. Naprosto šílený plán.
Tehdejší velitel německých vojsk Erich von Falkenhayn představí myšlenku svému formálnímu šéfovi, princi Vilémovi. A ten nadšeně souhlasí. Jeden a čtvrt milionu „Prušáků“, jak se Němcům hanlivě přezdívalo, zaútočí na město Verdun a pevnostní prstenec v okolí. Falkenhayn dobře ví, že prorazit linie se mu nepodaří, ale zároveň také ví, že Verdun má pro Francouze tak velký vlastenecký význam, že budou bojovat do posledního muže. Vojáci mají útočit každý den, od rána do noci, nepřetržitě, dokud nepadne poslední nepřítel. Francii nezbude ani jediný voják schopný bojovat. Vyčerpaná země vykrvácí. Císařské Německo nechtělo jen dobýt území. Chtělo zlomit francouzskou vůli bojovat, a tak spustilo naprosté peklo.
Peklo začíná
S ranním úsvitem 21. února 1916 zahřmí německá děla poprvé. Více než sedm hodin v kuse buší do Francouzů artilerie a tisíce děl postupně promění krajinu v poušť plnou kráterů. Vojáci této měsíční krajině začnou říkat „země nikoho“. Pak vyrazí první roty do útoku. Nespěchají, pušky na ramenou, hodiny zemětřesení nemohl nikdo přežít.
Jenže francouzská armáda pod vedením Philippa Pétaina a Roberta Nivella nasadí k obraně 1 milion 140 tisíc mužů. Jejich heslem se stane: „Ils ne passeront pas - neprojdou!“. Začíná tak bitva, ve které se téměř dva a půl milionu, většinou mladých a bezdětných chlapců, bude každý den vraždit dlouhých deset měsíců. Celá generace zmrzačená válkou.
Bitva u Verdunu totiž trvá neuvěřitelných 300 dní, ve kterých nemají pěšáci oddechu. Rotují sice z fronty do zápolí, ale čas na odpočinek je krátký a neustálé bombardování ničí tělo i duši. Z boje není úniku a jakákoliv dezerce se okamžitě trestá zastřelením bez soudu.
Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidí. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.
Svatá cesta
Každé dvě vteřiny někde dopadne granát, každou vteřinu někde práskne výstřel z pušky nebo kulometu. Francouzi na frontě se občas drží jen silou vůle. A také díky neustálé pomoci civilistů. V zákopech dochází munice, dělostřelectvo potřebuje enormní množství granátů, je potřeba dopravit na frontu lékařské vybavení. Jedinou šancí je tak poslední silnice vedoucí k Verdunu. Po francouzské La Voie Sacrée, neboli Svaté cestě, proudí každý den 3 tisíce automobilů na podporu bojujících hrdinů. Nikdo nesmí zastavit. Pokud má automobil poruchu, řidič a posádka ho vytlačí z cesty do příkopu. Řeka pomoci musí proudit bez přerušení.
Bojuje se na zemi i ve vzduchu. Stále více vyčerpané obraně pomáhají dobrovolníci a do vzdušných soubojů se dokonce zapojí i odvážlivci ze spojených států. Bojovali ve slavné jednotce Lafayette Escadrille.
Konec masakru
Ráno 18. prosince se boje konečně zastaví. V posledním měsíci roku 1916 končí nejdelší bitva v historii. V „zemi nikoho“ stále leží desítky tisíc mrtvých. Na obou stranách padlo asi 300 tisíc mužů a dalších 700 tisíc bylo zraněno. Většina z těch, co přežili, už nebyla schopna zapojit se do normálního života. Dělostřelectvo vypálilo zhruba 60 tisíc granátů. Napočítat, kolik bylo spotřebováno munice, se ani při největší snaze nepodaří. Miliony a miliony střel. Země v některých oblastech je stále tak zamořená nevybuchlou municí, že ani po více než sto letech není možný vstup bez povolení. Po 300 dnech krveprolití se vojáci vrátili do svých výchozích pozic. Německý územní zisk: nula.
V blízkosti města je několik obrovských hřbitovů. Na největším z nich stojí socha ženy, která si klade prst na ústa a šeptem upozorňuje kolemjdoucí:
„Buďte tiše, hrdinové odpočívají.“
-----------
Zdroje:
Kniha První světová válka, ISBN: 80-85954-28-1
Kniha Zapomenuté bitvy, ISBN: 978-80-7568-634-3
Kniha Verdun 1916 - Neprojdou, ISBN: 978-83-261-0846-4
