Článek
Bohužel pro vojáky ve špinavých zákopech nebyly nové komunikační technologie, tehdy polní telefon a rádio, vždy spolehlivé. Jejich použití bylo značně závislé na povětrnostních podmínkách a také na dosahu natažených kabelů. Bezdrátová komunikace byla teprve v plenkách a dostupné vojenské radiostanice vyžadovaly obsluhu několika mužů. Byly tak objemné a těžké, že se daly využít pouze pro výměnu nejdůležitějších zpráv mezi jednotlivými úseky statické fronty. Podobně na tom bylo i telefonní spojení – důstojníci si mohli zavolat jen tam, kam sahal položený kabel, který velmi často přerušila dělostřelecká palba nepřítele.
Situace se sice především na západní frontě postupně zlepšovala, ale až do konce války moderní vynálezy nedokázaly zcela nahradit nejstarší způsob předávání zpráv, na kterém závisely životy – lidské nebo zvířecí posly.
Prastarý způsob předávání zpráv
Být vojenskou spojkou mezi zákopovými liniemi rozhodně nebyl žádný med. Vybraný dobrovolník sice nemusel v první linii útočit na často nedobytné pozice nepřítele, ale každý pohyb v takzvané „zemi nikoho“ mohl přilákat minometnou palbu nebo pozornost dobře ukrytého odstřelovače. Navíc ani ten nejrychlejší běžec nemohl překonat velké vzdálenosti tak rychle, jak by si generalita přála. V takových případech zbývala velícím důstojníkům často poslední možnost – malý, ale dobře cvičený poštovní holub.
Jsme podél silnice na pozici 276.4. Naše vlastní dělostřelectvo to sype přímo na nás. Proboha, zastavte to!
Americká armáda, která vstoupila do války na straně spojenců, si na západní frontu přivezla dvě jednotky „holubářů“, kteří trénovali okřídlené poslíčky pro velitele jednotlivých oddílů. Každý důstojník měl k dispozici dva i tři holuby v malých klíckách a v kritické situaci mohl napsat krátkou zprávu na proužek papíru, který poté vložil do hliníkové kapsle. Vypuštěný holub okamžitě zamířil k domovu, tedy na místo, kde v tu chvíli sídlilo vrchní velení celé operace.
Vojenský holubník vybudovaný na podvozku starého autobusu
Ztracený prapor
Důležitost poštovních holubů nejlépe demonstruje případ amerického praporu, který začátkem října roku 1918 uvízl v Argonském lese. V říjnu probíhala Meuse-argonská ofenziva a vrchní velitel americké armády John Pershing si od ní sliboval konečné prolomení německých linií. Ve středu útoku postupoval 1. prapor 308. pěšího pluku pod vedením majora Charlese Whittleseyho.
Terén byl obtížný – husté stromy, strmé svahy a hluboké rokle zpomalovaly pohyb a komplikovaly orientaci. Když 2. října major se svými muži dosáhl cílové pozice, uvědomil si, že jejich křídla zůstala odkrytá. Jednotky, které měly postupovat po jejich bocích, byly zpomaleny německým odporem. Prapor se tak ocitl hluboko v nepřátelském území, aniž by o tom velitelé na vyšších úrovních věděli.
Němci brzy předsunutou jednotku obklíčili a dostali pod křížovou palbu. To nejhorší pro celý prapor ale přišlo až po dlouhých hodinách bojů. Americké dělostřelectvo vůbec netušilo, že jejich vlastní pěchota už je v lese, a protože tam byla zaznamenána aktivita nepřítele, rozhodlo vrchní velení zaměřit palbu na tyto pozice. Americké granáty začaly padat přímo mezi Whittleseyovy muže.
Majorovi zbývala poslední možnost, jak svou jednotku zachránit. Jako velitel měl u sebe tři poštovní holuby. Němci ale hlídali každý pohyb a první dva vypuštěné poslíčky dokázali zastřelit. Major se pokusil vyslat i lidskou spojku, ale ani ta neuspěla. Osud celého praporu teď závisel na jednom jediném holoubkovi s malou kovovou schránkou obsahující několik zoufalých vět.
Malý okřídlený hrdina
Majorovi zbyl poštovní holub pojmenovaný Cher Ami, což ve francouzštině znamená Drahý přítel. Napsal tedy poslední zprávu, vložil ji do kovové kapsle a roztřesenýma rukama vypustil nejdražšího přítele na cestu veledůležitého poselství.
Po necelé minutě letu však poštovního holuba spatřila německá hlídka a okamžitě zahájila palbu. Modlícím se americkým vojákům se naskytl další smutný pohled. Několik střel z německých pušek holuba zasáhlo a poslední naděje zmizela v jeho pádu za kopcem. Zdálo se, že s ním zemřela i naděje celé jednotky.
Poté však zoufalí vojáci ztraceného praporu spatřili něco, na co nikdo z nich do smrti nezapomněl. Malý ptačí hrdina se znovu vznesl do vzduchu a zkrvavená křídla jej přece jen donesla až k velitelství divize. Němci už nestihli zareagovat. Za pouhých 25 minut urazil těžce zraněný Cher Ami 40 kilometrů. Měl prostřelený hrudník, oslepl na jedno oko a přišel o jednu nohu. Na té zdravé však stále nesl životně důležitou zprávu:
„Jsme podél silnice na pozici 276.4. Naše vlastní dělostřelectvo to sype přímo na nás. Proboha, zastavte to!“
Na dvě stě lidských životů zachránila pozoruhodná vytrvalost jejich malého pošťáka s křídly.
Okřídlený hrdina Cher Ami
Cher Ami se okamžitě stal hrdinou divize a na přímý rozkaz vrchního velitele Pershinga se mu dostalo nejlepší zdravotnické péče. Když se zotavil z nejhorších zranění, byl za přítomnosti generálů dopraven na loď zpět do Spojených států. Šestnáctého dubna roku 1919 dorazil Drahý přítel domů.
Zdroje:
https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/spojene-staty-v-prvni-svetove-valce-19550
https://www.history.com/news/heroic-world-war-i-homing-pigeons-cher-ami
