Článek
Název samotný vznikl až na sklonku druhé světové války, kdy nacistické Německo představilo novou pěchotní zbraň: Sturmgewehr 44 – doslova „útočná puška 44“. Tahle revoluční novinka používala zkrácenou puškovou nábojnici, protože dosud běžné střelivo bylo sice velmi výkonné, ale pro moderní boj nevhodné. Koncept slabší munice, s prozaickým názvem střelivo střední balistické výkonnosti, se na bojišti rychle osvědčil a ovlivnil vývoj celé generace zbraní.
Dnes má každá armáda světa ve výzbroji nějakou formu útočné pušky – potomka nacistického Sturmgewehru.
Pravdou však je, že Sturmgewehr 44 nebyl první…
Zákopy na východě
Východní fronta první světové války nebyla natolik statická jako ta západní, ale i ruská armáda se potýkala s nedostatkem vhodných zbraní pro útočné skupiny. Navíc carští vojáci nebojovali jen na východní frontě, ale také na takzvané frontě karpatské a těžké boje sváděli také s Osmanskou říší na Kavkaze. Standardní pušku Mosin-Nagant nahrazovaly u jednotek druhého sledu starší typy a často musely vyřešit nedostatek zbraní až dodávky od západních spojenců.
První útočná puška nasazená v boji - avtomat Fjodorova
O tom, že carská armáda trpí mnoha nedostatky ve výzbroji, věděli důstojníci už v letech před válkou. Jeden z nich, Vladimir Grigorjevič Fjodorov, se rozhodl řešit situaci po svém a věnoval se návrhům pěchotních zbraní, ačkoliv byl oficiálně přidělen k dělostřelectvu. K jeho výzkumu se později připojil slavný konstruktér Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Prototyp jeho pušky, otestovaný v roce 1906 a v menších počtech nakoupený pro armádní zkoušky roku 1911 zbrojní specialisty bez debat zaujal. K žádné větší objednávce sice nedošlo, ale potvrdil se alespoň správný směr pro další vývoj.
V roce 1913 Fjodorov nabídl nový prototyp s možností plně automatické střelby, tentokrát komorovaný na nový náboj ráže 6,5 milimetrů Fjodorov. Revoluční myšlenka, že běžný puškový náboj je zbytečně výkonný a budoucnost leží v automatech na slabší střelivo, se ale v Rusku vůbec neujala. Velení se obávalo zbytečného plýtvání municí a problémů s logistikou. Nepomohlo ani přesvědčování, že automatickou pušku by dostali do výzbroje pouze zkušení střelci. Zbraň byla odmítnuta a vynálezce čekalo ještě několik měsíců další práce. Až o mnoho let později se ukázalo, že měl Fjodorov pravdu a jeho proprietární zbraň se konstrukčně blížila moderním útočným puškám. Nicméně smýšlení ruského velení rozhodně nebylo ojedinělé a podobný názor na moderní zbraně a plýtvání střelivem měli i generálové ostatních evropských armád. Na první útočnou pušku ještě nedozrál čas.
Ve druhém roce války byl Vladimir Grigorjevič Fjodorov ve Francii a prohlédl si lehký kulomet Chauchat, který sice nepatřil k bezproblémovým, ale konstruktéra v roli ruského vojenského pozorovatele některé mechanické prvky zaujaly. Pravděpodobně i na základě těchto poznatků se znovu pustil do přestavby své pušky. Nakonec v roce 1916 představil novou zbraň schopnou přepínat režim střelby (jednotlivé rány či dávka) na japonské střelivo 6,5 × 50 mm pro pušky Arisaka. Tyto opakovačky se přes Británii dostaly do Ruska a carská armáda měla pro ně i dostatek nábojů. Podle dochovaných záznamů jich bylo více než 400 milionů. Problém se zásobováním odpadl a po mnoha peripetiích byla „vintovka Fjodorova“ konečně přijata a následně objednána v počtu asi 25 tisíc kusů. Zakázku se však nikdy nepodařilo dodat.
První útočná puška v historii
V létě 1916 dostal prvních osm kusů 189. pluk zvaný Izmail. Vybraní střelci pluku měli při útoku postupovat ve dvou. Jeden z nich nesl 4,4 kilogramu vážící a 1045 milimetrů dlouhý „avtomat Fjodorova“, který se nabíjel klasickým zásobníkem na 25 ran. Tyto zásobníky fasoval voják tři a měl nařízeno střílet v samonabíjecím režimu, protože v plně automatickém by mohl zbraň brzo přehřát. Automatický režim měl použít jen v hraniční vypjaté situaci. Pro lepší držení při rychlé střelbě byla na dřevěné pažbě rukojeť (před zásobníkem) pro druhou ruku. Spolu s ním postupoval střelec s puškou Arisaka a množstvím nábojů. Zastával tak jakousi roli nabíječe, ale mohl se v případě potřeby zapojit i do boje a krýt střelce s automatem. Dalších deset kusů automatu obdrželi piloti, kteří zbraň posléze vyhodnotili jako výrazně lepší než používaný chauchat, především kvůli rozměrům a váze.
Finská kořist během Zimní války
Po výcviku s touto zbraní vyrazili v roce 1917 vojáci ze 189. pluku na rumunskou frontu, kde se měli zapojit do boje a co nejdříve reportovat nabyté zkušenosti. V té době už ale panovala v carské armádě zoufalá situace a blížil se konec impéria. Objednávka byla snížena na pouhých pět tisíc kusů, nedlouho poté vypukla v Rusku revoluce. Revoluční raný typ útočné pušky, která mohla rozhýbat statickou válku, na nějaký čas upadl v zapomnění.
Zdroj:
kniha Zapomenuté zbraně, ISBN 978-80-7568-844-6
