Článek
První letecké souboje probíhaly dokonce tak, že se piloti navzájem snažili trefit pistolemi, které si brali do kokpitu jako osobní zbraně. Občas se pokusili vyřadit křehké letadlo hozenou cihlou nebo vyhodili do vzduchu řetěz ve snaze poškodit nepřátelskému letounu vrtuli. O nesynchronizovaných kulometech, jejichž projektil sem tam trefil i vrtuli vlastního letadla, ani nemluvě. Předností revoluční zbraně, jakým létající stroje bezesporu byly, si samozřejmě všímaly všechny složky tehdejších vojsk. Průzkum byl nutný pro pěchotu, letadla velmi lákala mladé šlechtice, kterým poziční válka sebrala rytířský lesk jezdectva, a dělostřelci potřebovali „oči“ z výšky pro přesné navádění palby. Velice brzy se tak letecké odvětví začalo diferencovat a vznikaly perutě průzkumné, stíhací a samozřejmě i letky prvních bombardérů.
Šílená zbraň pro bombardéry
Pravděpodobně první zmínka o možnosti využít letadlo jako prostředek k bombardování pozemních cílů se objevila v knize Vojenské letectví (L'Aviation Militaire), kterou nechal v roce 1909 vydat francouzský průkopník létání a vynálezce Clément Ader. Ader mimo jiné zmiňuje i možné použití ocelových šipek, které by pilot vypouštěl ve velkém množství na pěchotu pod sebou. Ocelová zakalená šipka měla podle něho vážit několik gramů a její délku odhadoval na 10 až 20 centimetrů. Šipka měla ostrý hrot a zploštěnou zadní část, aby se v letu stabilizovala. Někdy je ale prvenství zbraně připisováno Gabrielu Bonovi, který sloužil jako důstojník u dělostřelectva. Plukovník Bon navrhl těžší šipky o větším průměru a někdy kolem roku 1910 je nechal i vyrobit. Občas se jeho návrhu říkalo Bonovy šipky (fléchettes Bon), ale mnohem častěji hovořili vojáci i piloti prostě o šipkách (fléchettes). Těsně před válkou došlo i k jejich prvnímu nasazení. Ve francouzské državě Maroku vypuklo povstání domorodých kmenů a země galského kohouta se rozhodla nasadit v boji i několik letadel Blériot. Ačkoliv se jednalo především o průzkumný stroj, letci v jarních měsících vzlétli i s několika bednami ostrých šipek, které při náletu vypustili na revoltující africké bojovníky. Pomineme-li psychologický efekt smrticího deště, byl dle svědectví účinek dopadající oceli devastující a překvapil i samotné piloty. Nová šílená zbraň byla na světě.
Ocelové šipky byly shazovány po tisících
Už před válkou byly z letadel experimentálně vyhazovány i různé jiné druhy munice. Z dnešního pohledu je sice logičtější bombardovat pozemní cíle výbušnými pumami či granáty a rané pokusy to také zkoušely. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že letectví v prvních měsících války bylo stále ještě doslova v plenkách a stejně tak i použitelná výbušná munice. Množství trhaviny, které mohlo letadlo převážet, bylo kvůli váze a velikosti omezeno a ani způsob připevnění „letecké pumy“ ještě nebyl nijak standardizován. Nezřídka se tedy pilot v kokpitu doslova obložil klasickými pěchotními granáty, které pak za letu jednoduše vyhazoval ven. Ocelové projektily v podobě šipek byly navíc nesrovnatelně levnější na výrobu a francouzskému letectvu byly dodávány v obrovských počtech. Během počátečních ofenziv se tak jednalo o primární bombardovací prostředek, ačkoliv občas se v rámci vývoje vzdušné taktiky používaly šipky i granáty společně.
Malé kovové šipky měly prorazit helmu i lebku
Pro tuto ocelovou zbraň neexistoval žádný speciální výrobní předpis, proto se dnes ve sbírkách můžeme setkat s celou řadou různých variant. Nejčastěji se jednalo o 12 až 30 centimetrů dlouhý jednolitý ocelový váleček s velmi ostrým hrotem, který byl zhruba od své poloviny směrem nahoru vyfrézován do podoby primitivních letek kvůli stabilizaci. Někdy se používala i varianta, která měla stabilizační letky navařeny na poměrně úzkém těle, a vpředu byl masivní kužel s hrotem. Velice vzdáleně tato šipka připomínala minometný granát. Váha různých typů se pohybovala od 20 do 30 gramů, a protože byly dodávány v bednách po stovkách kusů, dokázalo jedno letadlo vypustit dávku několika kilogramů šipek během jednoho náletu. Bedny s kapacitou zhruba 500 kusů šlo jednoduše připevnit na letadlo a pilotovi se jen upravil kokpit tak, aby zatažením za páku krabici se šipkami otevřel. Cílem se samozřejmě stala především pochodující pěchota, případně jízdní jednotky. Podle ne úplně ověřených informací dokázala šipka projít tělem jezdce na koni, samotným koněm, a ještě měla energii, aby se zapíchla do země. Při jednom přeletu se z bedny vysypalo několik kilogramů šipek, a i první letouny dokázaly nést beden víc. Dochoval se záznam jednoho francouzského pilota, který shodil 18 tisíc kusů během jediného dne. Smrticí ocelové kapky děsily vojáky, kteří se v panice snažili lehat na zem, ačkoliv tím vlastně znásobovali pravděpodobnost zásahu. Rozkazy zněly jasně. Velitelé nabádali vojáky, aby zůstali stát, ale je pochopitelné, že ve stresové situaci občas zazmatkuje i zkušený voják. Piloti také velmi často hodili na pěšáky granát, aby je donutili zalehnout, a teprve poté otevřeli bednu a vysypali její obsah na bezmocně ležící nepřátelskou jednotku. Šipky si tak po zásluze vysloužily přezdívku tichá smrt z nebe.
Flechette svým tvarem někdy připomínala minometný granát, jindy obyčejnou šipku do kuše
Francouzský vynález - německá výroba
Fléchettes a jejich různé varianty se osvědčily nejenom francouzské armádě, ale v podstatě všem státům, které byly schopny nasadit ve válce letectvo. O tom, jak krutá může válka být, svědčí i „vtípek“ vyrytý na šipky, jež vypouštěly německé bombardéry. Němci své varianty pojmenovali „fliegerpfeil“ a na některé z nich nechali vyrýt nápis „Invention Francais – Fabrication Allemande“, což v překladu znamená francouzský vynález – německá výroba. Netřeba dodávat, jaký hněv to vyvolalo v srdcích vojáků, kteří našli své kamarády doslova přišpendlené podobnou šipkou k zemi. Německo také využívalo řadu vzducholodí typu Zeppelin, ze kterých se dalo vysypat daleko větší množství železné smrti. Jinak se ale způsob výroby moc nelišil od té francouzské. Německé šipky měly v průměru zhruba 15 centimetrů, a i jejich množství v bednách a uchycení na letadlech bylo stejné. Od svého německého spojence okopírovalo „tichou smrt“ i Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Třeba v roce 1915 u Gallipoli vzlétala turecká letadla do vzduchu s bednami šipek, které stabilizovala klasická péřová křidélka. Stárnoucí habsburské mocnářství i přes daleko menší počet letounů používalo varianty německých šipek, ale jeho vojáci se s nimi setkali i jako cíle bombardování. V kamenitých horských zákopech byli často zasypáni šipkami italského letectva. Jednu ze zmínek o podobném útoku najdeme v novele Kos od rakouského spisovatele Roberta Musila, který sloužil na italské frontě. V září roku 1915 ho šipka jen těsně minula. Svůj hrůzný zážitek včetně tichého hvízdnutí šipky pak popsal ve své knize.
Zdroj:
Autor čerpal z knihy Zapomenuté zbraně
