Článek
Před pár dny jsem si přečetla článek od jedné české maminky, kde se rozhořčuje nad chováním cizích dětí a jejich rodičů. Například si stěžovala, že děti házejí kamínky do jezírka a nikdo je za to nenapomene. Vlastně jim nikdy nikdo neřekl, že se to nemá dělat! Neuvěřitelné, co? Nebo děti, které skáčou z kamene na kámen, jako by se nechumelilo. To přece napadne každé dítě, ale je snad povinností rodiče, aby jej upozornil na to, že od toho tady ty kameny přece nejsou! A když chtělo její vlastní dítko skákat ze stupínku na stupínek u výběhu žiraf, užuž mu to chtěla dovolit, ale naštěstí se ozvalo jiné dítě, které rychle připomnělo, že ty stupínky nejsou přece na skákání! Uf, ještě že tam to chytré dítě bylo a připomnělo mamince toto zásadní pravidlo.
V diskuzi s maminkou většina lidí bezmezně souhlasí. Děti se přece musí vychovávat! Jak by to tu potom vypadalo, kdybychom jim všechno dovolili? Třeba skákat z kamene na kámen! Tak mi to nedalo a zamyslela jsem se, jak se liší výchova v Německu oproti České republice.
Německo: země, kde se děti nevychovávají
V Německu bydlím už bezmála dekádu a část této doby jsem pracovala s dětmi. Proto si myslím, že můžu srovnávat. A ty rozdíly opravdu nejsou malé. Tak například v Německu prakticky neexistuje slovo nesmíš. Děti tady toho můžou opravdu hodně, ale vždycky je jim vysvětleno, za jakých podmínek. Třeba na hřišti děti lezou všude - nejen na skluzavkách a na houpačkách, ale i po stromech a konstrukcích hřiště. Bežně vylezou na stříšku od nejvyšší prolízačky a nikdo neřekne ani popel. Naopak, rodiče je v tom aktivně podporují. Nezapomenou však dodat, že si dítě musí vždy zkontrolovat, jestli někoho neohrožuje. Jestli nehrozí, že na někoho spadne nebo něco shodí. Jaká příjemná změna oproti klasickému českému Po skluzavce se jezdí! Žádné lezení zespodu nahoru! Pokud to nikoho jiného neohrožuje, neomezuje nebo to nevede ke škodám na majetku, proč to zakazovat?
Taky tady dítě nikdo nenapomíná ve stylu Okamžitě se uklidni, kdo má ten tvůj pláč pořád poslouchat! Naopak děti jsou aktivně podporované v tom, aby se nebály projevit svoje emoce. A aby si je v klidu odžily a samy se uklidnily. Samozřejmě se to pojí s tím, že máma s malým křiklounem sama raději odejde z autobusu MHD, než aby vystavila ostatní cestující nepříjemným scénám. Ohleduplnost k ostatním je totiž v Německu velmi důležitá.
Dětem se tu nelže. Nikdo je nemanipuluje slovy Botičky pláčou, když je neuklidíš do botníku. Narovinu jim máma řekne, že potřebuje, aby si dítě boty uklidilo samo, jinak to musí dělat ona.
Když Sebastian vezme Lolu lopatkou po hlavě, neschytá na zadek se slovy Děti se nebijí! Děti se tu totiž opravdu nebijí, ani rodič na to nemá právo.
Děti mají právo samy rozhodovat o svých věcech. Když na hřišti přijde jiné dítě a chce si půjčit bábovku, je to věc dítěte, jestli mu svou hračku půjčí nebo ne. Na žádné Pěkně to chlapečkovi půjč, lakomce nikdo nemá rád! se tu nehraje.
Pokud rodiče dětem chtějí něco vštípit, dělají to vlastním příkladem. Pokud rodič chce, aby dítě nekoukalo pořád do telefonu, nesmí to dělat sám. A pokud ho má naučit, že na červenou se nepřechází, neexistuje, že s dítětem za ruku silnici sám na červenou přeběhne.
Rodiče se dětem opravdu věnují. Možná i proto, že jsou děti od roku ve školkách, rodiče s nimi tráví volný čas naplno. Na hřištích si nehrají děti spolu, zatímco maminky klábosí na lavičce nebo cosi píší na sociálních sítích. Maminky i tatínci si s dětmi totiž aktivně hrají. Běhají s nimi po hřišti, klouzají se na skluzavkách a tatínci soutěží, kdo dál doskočí z houpačky. Občas to vypadá, jako by si na hřisti hráli víc dospělí, než děti.
Jsou Němci nevychovaní?
Možná si řeknete No jo, to zní moc hezky, ale pak z nich vyrostou nevychovaní rozcapení lakomí hajzlíci! To přece nechci! Ale světe div se, rozhodně tady není přemíra nevychovaných rozcapených lakomých hajzlíků. Děti tu povětšinou zdraví, prosí, děkují, na hřišti si často půjčují (zcela dobrovolně!) hračky, občas jsou hlučné, často běhají, když spadnou, tak pláčou, a když mají radost, tak se smějí. Prostě normální děti jako všude jinde. Čím se liší od těch českých, je ale zdravé sebevědomí. Umí si říct, že se jim nelíbí boty, co se jim snaží prodavačka vnutit, nebo že nechtějí svetr, když má máma pocit, že jim je přece určitě zima.
A ve školkách a školách? Vypozorovala jsem jednu věc: děti, které nejvíc zlobí, rozhodně nejsou ty vychovávané touto klasickou německou výchovou. Naopak. Existují vlastně dva typy rodin, které produkují problémové děti. Jednak jsou to rodiny, kde se dětem nikdo nevěnuje, rodiče jim dají do rukou tablet nebo je vypustí na hřiště a několik hodin je ignorují. Není divu, že takové dítě neví, jak se má správně chovat, když mu to nikdy nikdo neřekl a nevysvětlil. Druhým typem jsou ale překvapivě rodiny, kde jsou až příliš přísná pravidla. Rodiny, které vychovávají děti hlavně k tomu, aby nebyly nevychované! Rodiny, kde zhusta používají moralizování, zákazy, příkazy, věty ve stylu Do kaluží se neskáče! Nechoď po tom obrubníku, od toho tu ten obrubník není! Dítě totiž ve školce a škole nemá onen přísný dohled a tak zkouší, co si může dovolit. A pokud za tím nestojí i logické vysvětlení, proč se něco nemá dělat, jak pak dítě odliší nesmyslný zákaz o skákání do kaluží od toho zásadního o neběhání po silnici?
Neříkám nikomu, jak má nebo nemá vychovávat své dítě, jen chci ukázat, že existuje i jiná cesta, než je ta tradiční česká. A musím říct, že já osobně se se svými dětmi cítím na dětských hřištích mnohem líp tady v Německu.
