Článek
Na výlet jsme se moc těšili a i jsme si ho užili. ZOO Lešnou máme moc rádi. Je krásná a pořád se tam buduje něco nového, takže je na co se dívat i těšit. Jezdíme tam často a pokud se tam taky chystáte, určitě vám výlet doporučujeme. Jen se připravte, že je tam v létě narváno a můžete tam s lidmi, a hlavně s dětmi, zažít zvláštní věci.
My osobně vedeme děti pomocí vědomé výchovy a empatie, nutno ale říct, že pouze do doby, kdy je to pro ně bezpečné. Pokud by to mělo ohrozit jejich zdraví nebo život, způsobit jim nebo někomu (něčemu) újmu nebo směřovat k nevychovanosti, dáváme jasně najevo, že tudy cesta nevede. Prostě chceme mít děti, které vědí, jak se v různých situacích chovat a to vyžaduje spoustu vysvětlování. Je ale jasné, že to nedělá každý.
Procházeli jsme se mezi výběhy, pak jsme sešli z kopce ke slonečkům, které miluje náš tříleťák. Mají udělaný nový rozsáhlý výběh s biotopem na louce v nové části zahrady. Úplně na konci jsou tři lavičky vytvořené z dřevěných klád a bývá tam klid. Posadili jsme se na tu poslední, dali si svačinku a pozorovali dění kolem. Za nějakou chvíli k nám přicházela rodina se dvěma asi desetiletými kluky. Jeden z nich se zastavil přímo před námi, zvedl pár kamínků z prašné cesty a házel je do jezírka. Rodiče přihlíželi, nereagovali.
V tom se ozvala naše pětiletá s otázkou: Proč tam ty kamínky hází? Než jsem se nadechla a odpověděla, chlapeček se pohotově otočil s tím, že je to zábava, a i s bráchou házeli dál. Já jí pak vysvětlila, že je to proto, že nevědí, že se to nemá. Samozřejmě následovalo Proč? a já pokračovala, že jim to nikdo neřekl. To už bylo malé jasné, že jim to neřekli rodiče a začalo to být jasné i jejich rodičům, co stáli opodál. Slyšeli nás a konečně reagovali. Kluky to bavilo a neměli v plánu s tím přestat, takže si to na té šílené prašné cestě poseté ostrými kamínky nakonec odklikovali. Když jsem se na to dívala, říkala jsem si, že to nebyli oni, kdo měl dělat kliky. Kdyby jim rodiče řekli, než začali… Ale víte, jak je to s kdyby.
Odešli, my jsme dojedli a šli dál. Povídali jsme si a kochali se krásou kytiček a zvířátkama, a když už jsme byli skoro na konci před závěrečným stoupáním k jaguárům, přiřítil se k nám asi osmiletý klučík. Někde daleko za námi jsem slyšela jeho maminku, jak na něj zoufale křičí: Kam zase tak letíš? Počkej na nás! Bylo evidentní, že už toho má dost, a namísto, aby ho nějak řešila, v rámci sebezáchovy raději rezignovala. Klučík si tak dělal, co chtěl, a v tu chvíli nám zrovna chtěl zastoupit cestu.
Úmyslně se mi postavil asi metr před kočárek, ve kterém spal náš malý, a zůstal stát. Díval se na mě a čekal, co udělám. Zastavila jsem a prohlížela si ho. Byl to moc hezký chlapeček, ale bylo mi jasné, že normálně toto dítě cizímu člověku neudělá. Naše malá na mě upřela oči a čekala, co se stane. Nestalo se nic, jen jsem se ho zeptala: A co teď? On se sebral a utekl za mámou. Mě samozřejmě čekalo vysvětlování, jestli je chlapeček nevychovaný, nebo ne. V této chvíli jsem se ho ale musela zastat a malé vysvětlit, že některé děti to mají jinak, protože jsou třeba trošku nemocné. Osobně si totiž myslím, že jej ovlivňovalo buď ADHD nebo porucha autistického spektra, a vím, jak nesnadné to s těmito dětmi je. S jejich maminkami soucítím a nikdy bych o jejich dětech neřekla, že jsou nevychované.
Připomnělo mi to ale situaci, kdy jsem minule čekala s kočárkem na zastávce u jaguárů na vláček, kterým jel náš táta s dětmi. Je to nová cesta, cik cak do kopce, z jedné strany lemovaná metrovými vápencovými kvádry. Samozřejmě, když jsme tudy šli poprvé, naše děti napadlo to samé, co všechny děti. Že po těch kamenech můžou skákat, což jsme jim teda vysvětlili, že tam od toho nejsou, že jsou tam, aby to tam bylo pěkné a kdyby po nich všichni chodili… Znáte to. Milion proč a dva miliony protože.
No a tehdy jsem před tou kamennou zdí seděla na lavičce a nějací výrostci mi tam lítali za zády nad hlavou. Jediná věc, kterou jejich rodiče řešili bylo, jestli nechtějí pomoct, aby náhodou nespadli, a já tomu fakt nerozuměla. Proč lidé neřeší i bezpečí jiných lidí a proč si neváží ničeho, co někdo vybudoval? Můj muž mi říká, že kvůli tomu, že to není jejich, a asi má pravdu, ale mě děsí myšlenka, že vychováváme takto bezohledné děti. Protože to není o bezohlednosti pouze k věcem, ale i ke zvířatům a lidem.
Nemusím ani ven ze ZOO, abych měla desítky příkladů. Stačí dvě krávy (myslím zvířata), u kterých je cedule, že se na ně nesmí sahat a desítky rodičů, co nabádají své i úplně maličké děti, aby si je pohladily. Copak neví, že se v ZOO na zvířata nesahá? Nebo jiní, co tam nosí staré rohlíky a chleba a hází je plameňákům, kačenám a pelikánům. Za celý život neslyšeli, že se v ZOO zvířata nekrmí, a že se vůbec zvířata nekrmí lidským jídlem? Asi jim to nikdo neřekl. A kdo jim to měl říct, je jasné i mé pětileté dceři.
Ale abych nenasazovala jen na cizí a ocenila rychlost reakce malých dětí, když jsme byli v ZOO minule, chtěli naši maloši skákat ze stupínků u opic. Ptaly se mě, jestli můžou, a já už jsem jim to chtěla bezmyšlenkovitě dovolit, když se ozval chlapeček vedle a připomněl nám všem, že tam nejsou na skákání, ale aby děti líp viděly. To jsou chvíle, za které jsem nesmírně vděčná. Ráda se učím od dětí. Je to pecka, když jsou chytřejší než já. Takže jsem našim skokanům musela přiznat, že má chlapeček pravdu, a ve skákání je nepodpořit.
Situací, kdy děti dělají, co nemají, protože si hrají a nikdo jim neřekne, že se to nedělá, je hodně a paradoxně to není problém dnešní generace rodičů, jak starší lidé rádi tvrdí. Protože naši generaci vychovali oni a oni jsou vychovaní předchozí generací a ti zase tou předchozí… A já pořád věřím, že všem nakonec dojde, že výchova není o generaci, ale o lidech. Že aby se něco změnilo, potřebujeme začít každý sám u sebe a ne hledat viníky.
