Článek
Ne že by nebyl milý – to naopak. Měl smysl pro humor, miloval křížovky a svoji kávu vždy pil v přesně stejný čas. Ale byl jiný. Jako by část svého života nechával mimo náš dosah.
Celé dětství jsem si v jeho domě všímala jednoho zvláštního kufru. Stál ve skříni v jeho pracovně, vždy zavřený, vždy oprašovaný, ale nikdy neotevřený. Když jsem se ho na něj kdysi jako malá zeptala, jen se usmál. „To je jen starý haraburdí, holčičko.“
Po jeho smrti jsme vyklízeli jeho dům. Všechno šlo pomalu, pečlivě, s úctou. A pak přišla řada i na tu skříň. Kufr tam byl. Stále stejný, trochu zaprášený, ale zamčený.
Maminka se na něj chvíli dívala, a pak řekla tiše: „Odemkneme ho.“
Zámek povolil až po několika pokusech. Uvnitř byl pořádek – jako kdyby tam někdo ukládal věci s přesným záměrem. Nebyl plný – vlastně byl téměř prázdný. Ale to, co v něm bylo, nám vzalo dech.
Na vrchu ležela zažloutlá fotografie. Mladý muž s dívkou v náručí. Děda. Ale ta žena… to nebyla babička. Měla tmavé vlasy, zářivý úsměv, a v očích něco melancholického. Na zadní straně fotografie bylo napsáno: „Já a Ema – 1954.“
Kdo byla Ema?
Pod fotografií ležely dopisy. Desítky dopisů. Psala je Ema – něžně, bolestně, zamilovaně. Poslední měl datum tři dny před dědovou svatbou s babičkou.
Několik hodin jsme s maminkou seděly na podlaze a četly jeden dopis za druhým. Ukázalo se, že Ema byla dědova první láska. Prý ji chtěl vzít za ženu. Ale její rodina se stěhovala do Kanady. Rozloučili se, ale nikdy se prý zcela nepřestali milovat.
Děda se později oženil, měl děti, žil „normální“ život. Ale kufr si nechal. Jako památku. Nikdy o Emě nepromluvil. Ani s babičkou. Ani s mámou. Ani s námi.
V rohu kufru byl malý hedvábný sáček. A v něm prsten. Jednoduchý, se smaragdem. Na vnitřní straně rytina: „Navždy, i když ne spolu.“
Ten večer jsme se dívaly na tu fotografii snad hodinu. Mlčky.
A já najednou pochopila, že děda nebyl jen „náš děda“. Byl muž s příběhem. S bolestí. S tajemstvím, které si chránil celý život. A přesto nám ho nakonec předal – až tehdy, když sám odešel.
